Nad propastí

Často narazím na otázku co mám v BDSM rád. Jde udělat výčet praktik a přesto to o tom není. Podstata je jinde. Miluji pohyb nad propastí emocí.

Mám rád před sebou osobu, která se zmítá v pocitech. Miluji ten přechod mezi klidem a napětím. Přechod mezi vášní a ukojením. Přechod mezi pohlazením a trestem. Mám rád tu směs slasti a bolesti. Mám rád tulení se k noze, která kopla. Mám rád hledání ochrany u toho, který týrá.

Je to droga a je to stejně tak nebezpečné. Je to o hledání rovnováhy mezi splněním snu a zničením života. Je to o hledání protějšku toužícím po pokoření, stejně tak silně jako já ji chci podrobit.

Často jsem, to co chci, měl přímo před sebou. A pak to zahodil. Špatně jsem se rozhodl a vybudované zničil. Vlastně jsem hledal podvědomně city, ale pak před nimi utekl. Chyba!

Nepoznat ty pocity, tak snad mohu žít bez nich. Ale teď už to nejde. A tak doufám… Snad ještě dostanu šanci je najít a nebudu již tak slepý.

Otrokář chameleónem

Přemýšlel jsem nad tím, jaké ženy mám vlastně rád. Mladé, štíhlé, většinou drobné tmavovlásky. Znají slovo rekognoskovat a když ne, tak si ho umí vyhledat. Nedokáži ale sjednotit, jak se ke mně mají chovat.

Samozřejmě, že jim musí dělat dobře být podřízené. Ale podřízené dobrovolně? Přinucené slovem? Nebo bojují a pak stejně v sobě ponechají kus vzdoru? Toto vše se mi líbí. Znám krotké, znám vzdorné. Znám ty, co milují jen klečet v koutě, znám ty, pro které je klek trest. Znám i ty, co se mění dle nálady a situace.
Ale rozptyl jde dál. S některou vtipkuji, k jiné jsem VŽDY vážný. Jedna nezná mé křesní jméno a jak žiji, jiná ví, když si zadřu třísku. Jedna mi tyká a jiná si to nedovolí. Jedné tykání dovolím, jiné vykání vnutím. Jedna řekne Pane, pouze když je uspokojená. Jiná neumí říci jinak.
Každá je jiná a myslím, že každé ta role vyhovuje. Vyhovuje a nebo se pletu? Dal jsem je historicky do konkrétního šuplíku a jinam je nepustím? U mnohých jsem šuplík vyměnil, mnohé zůstaly vždy v tom jednom. Ale u KAŽDÉ budu tvrdit, že je v tom správném a jinde být nemůže.
Každá je jiná, ale běda, když sami chtějí měnit šuplík. Jedno mají totiž společné. Šuplík určuji JÁ.
Někdy je skutečně šuplík prostě moje vůle, ale mnohdy ta subinka jinam nepatří. Nepatří a ona to ví. Ona chce být jen u misky, PROTO je se mnou. Tak proč to kazit?
A vůbec. Jsem rád, že jsou různé. A ač to vypadá jako nestálost, prostě se mi líbí ta různorodost. Možná jsem chameleón, ale dělám ho dobře.)

P.S. Když jsem dopsal tento “článeček”, tak mi na něm stále něco vadilo. Pak jsem na to přišel. Jeho obsah je už zastaralý. Popisuje minulost a ne současnost. Dýchá z něch chuť po různorodých nezávazných hrátkách… a ta chuť nějak vyprchala. Jsem více usazen.

Obojek. Co ti dává?

Tak a teď je to na tobě subinko. Vymáčkni se. Co pro tebe obojek znamená?

Obojek může být cokoliv. Může to být doplněk k oblečení. Může to být pásek, který vzruší mě či tebe. Může škrtit, může táhnout. Může být tím co máš každý den. Nebo jen ve svátek na který se těšíš. Může být posvátným, před čím klečíš. Můžeš ho hladit a nebo tě ani nenapadne se ho smět dotknout. Můžeš ho mít v baťůžku a nebo ho jen přenášíš v zubech. Může být teplou kůží, ale i chladným kovem. Může být tvůj a může být Pána. Může poznat jen tvůj krk nebo i jiný. Může mít psí známku. Může mít rolničku. Ale stále to je věc, v které cítíš D/s.

V Afghánistánu prošel zákon: “Čtyřikrát týdně sex, nebo budeš manželko hladová.”

… tolik z novin. A já si řekl: “Hurááá, tam chci žít”.)

Nejsem z těch, kdo by schvaloval polévání holčiček kyselinou, když chtějí jít do školy. Nemám rád mrzačení a jsem pro svobodné vycestování žen z Afghánistánu, pokud se jim doma nelíbí. Ale jsem proti násilnému protlačování západní ideologie do tamějšího světa. Oni si tam udělají volby, pak si něco schválí a západ opět ječí, neb se mu to nelíbí.
A kdyby to byl aspoň zákon o kyselině. Ale on to je pouze zákon, který má chránit JEJICH model rodiny. Co je nám po tom, jak ONI chtějí žít? A nemohu si pomoci. Model, kde muž má povinnost rodinu hmotně zaopatřit a přitom má mnohá práva, mi přijde sympatický. A to už skutečně tak zapomínáme? Tento model byl součástí i naší kultury. Jen doba se změnila. Má teď jiné klady i zápory. Ale rozhodně se nedá říci, že tato změna udělala rodinu šťastnější. I v době kdy muž byl hlavou rodiny, tu byly šťastné rodiny.

P.S. Ženy mají více svobody, ale z mužů jsou nezodpovědní floutkové. Tak vidím tuto změnu já. Bohužel i u sebe!

Žít spolu a vedle sebe.

Hloubka vztahu není o množství času tráveném spolu. Ani hromada společných zájmů nemá korelaci s hloubkou citu.

Hledáš snad parťáka ke svým zájmům a nebo hluboký vztah? Tak se rozhodni co je důležitější. Zda současné společné setkávání u tvého koníčku a nebo zda chcete oba žít pro toho druhého.
A naopak. Chceš abych s tebou sdílel tvůj koníček? Klidně, ale ujasni si proč. Protože ti chybí parťák ke koníčkům? Protože chceš nahonit společný čas? A nebo ti jde o ten vztah?
Jasně, že společné záliby jsou kladem, ale žít vedle sebe můžeš i při společném koníčku. Rozdíl mezi spolu a vedle sebe je v samotném životním postoji. Tak si spíše prostě promluv a zeptej se: “Chceš žít vedle sebe a nebo spolu?”

P.S. Kvůli jistému nepochopení článku zdůrazňuji, že nepopírám důležitost společných chvil. Jen polemizuji s jejich kvalitou. A zdůrazňuji, že často se žije vedle sebe, ač je společný zájem.

Je otrokářství zlo?

Nechci tu filozofovat nad tím, co je zlo a co je dobro. Jen mám pocit, že čisté zlo ani dobro není v žádném společenském řádu.

Není společenský řád, ve kterém by byla rovnost. V každém začínáme s jinými podmínkami. Někdo je chytrý, jiný lstivý, někdo bohatý a jiný chudý. Tvrdí se, že dnes může kdokoliv dosáhnout čehokoliv a proto je ten dnešní řád ten pravý a dobrý, ale to je lež. Není to kdokoliv, je to někdo za určitých podmínek. A takto to bylo vždy a v jakémkoliv řádu. Chudák se mohl stát dvorním rádcem, otrok se mohl stát svobodným. Stalo se to málo lidem? Ale kolika se to stane dnes?
A co je vlastně větší zlo? Hrát si na rovnost a nebo si přiznat, že každý má jiné postavení?
A zpět k tomu zlu. Zlo není v systému, který nikdy nebude spravedlivý ke konkrétním potřebám lidí. Zlo je v konkrétních lidech. Tam kde má jedinec větší práva, může to zlo více ukázat. Více ukázat zlo, ale i dobro. Otrokářství není zlo, když není zlý Pán.

Jsem či nejsem otrokář?

Chvíli jsem měl chuť napsat, že žít jako svobodná osoba ve starověku, tak jsem první, kdo bojuje za zrušení otroctví. Ale není tomu tak.

Výchova rodičů a dnešní svět by tomu tak velel, ale uvnitř mám něco jiného. Vnímám jako přirozené, když žena je podřízena a muž Pánem. Cítím to jako přirozené a moc nad ženou mi dělá dobře. Jsem i sadista. Rád držím bradavku a užívám si tu bolest, kterou vytvářím. Mít ve starověku postavení otrokáře, tak se plní můj sen.
Jen ta otrokyně musí přijmout své místo, vnímat klady svého postavení, vnímat, že patří na kolena. Musí cítit štěstí, že patří mně. Musí cítit smutek, pokud bych ji propustil. Musím cítit její lásku ke mně. Jen tak mohu být jako otrokář šťastný.

Proč tento blog?

Chuť ho vytvořit byla dávno. Je mnoho věcí, které chci dlouho. Není na ně čas. Není na ně motivace. A tak se odsouvají do budoucna, přestože některé z nich jsou potřebné.

A tím potřebným bude i tento blog.
Svět ho totiž potřebuje. Svět potřebuje padnout na kolena pod tíhou pravd, která vyřknu.
Tak takto to není!
Světu je ukraden, světu bude ukraden, svět o něm vědět nebude a přesto má účel.
Vytváření písmen ze shluku nápadů, útržků a myšlenek má účel pro mě. Už jen samotné psaní je urovnává. Dává jim jistou kostru. Sám se mnohé dozvím. A sám se často přesvědčím, že, to co jsem považoval za jasné, je zmatené. Naleznu mnohé odpovědi a zároveň vznikají mnohé otázky. A dál je třeba urovnávat a bádat, ale pokrok tu je. Otázky jsou jiné. A proto to psaní.
Pokrok? Možná v něčem. V jiných oblastech to je pohyb v kruhu.
Kruh pak lze přerušit jen novým impulzem – slovem, větou, šťouchnutím. Prostě reakcí z vnějšího světa. Kvůli pár těch cizích, kteří mají myšlenku k postrčení a pro těch pár co mě znají a chápou, pro ty tu je blog, abych si tak já SOBĚ pomohl.