Včera to byl přesně měsíc od chvíle, kdy jsem se rozhodla obrátit svůj život vzhůru nohama. Vše jsem zbořila, spálila mosty a rozhodla se postavit znovu. Bylo to rychlé rozhodnutí: nezodpovědné, ale plné nespoutané vášně a nejčistšího citu.
Uplynul měsíc a já vím, že jsem se rozhodla správně. Jenže až teď zjišťuji, jakou sílu bořit a ničit vše, co bylo v posledních letech pracně budováno, má jedna prostá otázka.
Tenkrát před měsícem to bylo všechno báječně jednoduché. Bylo slunečné odpoledne a vzduch na Vyšehradě byl prosycen vůní doznívajícího babího léta. Neuvědomovala jsme tu vůni. Spánky mi pulzovalo čisté vzrušení. Čekala jsem před chrámem sv. Petra a Pavla. Bylo přesně pět hodin a zvonkohra vyhrávala Vltavu. Měl pár minut zpoždění, ale pak jsem ho konečně spatřila. Na tváři mu hrál pohrdavý úsměv. Věděl, že nemám na výběr a že se stejně nakonec připlazím, dříve nebo později.
Bylo pondělí 11. října a slunce se zvolna sunulo k západu. Seděli jsme na lavičce a kolem procházeli lidé, kteří neměli tušení, že se právě chystám položit nejdůležitější otázku ve svém dosavadním životě.
„Pane, prosím, dovolíte mi stát se Vaším majetkem?“
Pán souhlasil a já mohla nastoupit do rozjetého vlaku jeho života a začít poznávat, kdo jsou další cestující…
Prostým „ano“ jsem ti dal možnost si splnit životní sen. Hodně jsi zbořila, ale hodně dostáváš.
vyžaduje to odvahu ukázat světu své pravé já