Rozlišuji ponížení dvou typů.
Prvním typem je ponížení, které mě sice ponižuje, tváře mi hoří, stydím se, nemluvím, dělám, že tam nejsem a nejradši bych se propadla, ale kromě toho, že mi hoří tváře, tak mi hoří i kunda…
Druhý typ ponížení je odlišný. Je vážně ponižující, primárně mě to nerajcuje, je to ponížení, které mi pak leží v hlavě a nemůžu ho z ní dostat, ponížení, které mě podlamuje jako osobnost, ponížení, které ničí mojí lidskou důstojnost, ponížení, které nechci…
Pro lepší představu uvedu několik příkladů z obou typů ponížení. Do první kategorie řadím třeba nucenou nahotu, dotyky cizích osob (samozřejmě pod dohledem Pána), projevy mojí submisivity před nezasvěcenou veřejností atp. Jsou to situace, v kterých je z mé strany mírný odpor, ale větší chtíč. Výsledný efekt je, že to bylo super a chci zas.
Druhá kategorie tedy dalo by se říci to skutečné ponížení. Může být způsobeno i slovně například, když jsem neschopná třeba při kouření, vím to, je mi to líto, protože samozřejmě chci být pro Pána ta nejlepší, ale je mi to předhazováno, je mi to vyčítáno. To je ponižující a je mi to pak líto, nehledě na to, že pak mám vážně pocit, že jsem neschopná naprosto v čemkoliv. Co se týče praktik řadím sem třeba některá provedení pissu, jako třeba čůrání na hlavu. V hlavě mi chvíli vrtá i odosobnění, kterého jde lehce dosáhnout třeba jen nasazením masky. Jsem pak jen věc na uspokojení, nemám jméno, nemám tvář. Hmm takhle to zní jako docela rajc .) reálně ale opět spíše druhá pro mě nežádoucí kategorie ponížení.
Jak jste na tom vy? Každý máme hranice ponížení někde jinde, ale taky ponížení vnímáte ve dvou odlišných stupních?
Mám to stejně 🙂 To druhé, opravdové, dokáže být skutečně dost nepříjemné, a je fakt, že často ho dokážou způsobit i pouhá slova. A potom se mi to stále vrací do hlavy, je mi to líto, nechci aby to tak bylo, jednou jsem to i obrečela.. Kolikrát i přemýšlím, jestli to ten člověk vnímá, nebo jestli si vůbec dokáže představit, jaké to je, co to s člověkem udělá.. A pokud si to dovede představit, tak by mě opravdu zajímalo, jestli si to uvědomí, když způsobí tyhle neodbytné myšlenky.. Vůbec, tohle je celkem zajímavé téma, schválně to někdy zkusím nadhodit a třeba se mi dostane odpovědí 🙂
Ano, myslím, že to jsou často stavy mysli vhodný na péči profesionálního psychologa… Stačí na to vůbec naši Pánové? 😉 Pokud dostaneš nějaký uspokojivý odpovědi, tak se o ně prosím poděl .) nedávno jsem narazila na stránky nějakýho domíka, co pořádá terapeutický posezení pro subinky :)) vlastně to asi není zas tak od věci 🙂
Takové stránky opravdu existují? 🙂 Kdyžtak se podělím 🙂
nevím, jestli je vhodný, abych sem dala odkaz na cizí stránky. Dál taky nevím, jak moc kvalitní nebo nekvalitní tyhle „terapie“ jsou. Ale rozhodně si myslím, že ke spokojený subince patří i spokojenost psychická, takže kdyby tenhle odkaz mohl někomu pomoct, tak to za to asi stojí 🙂 http://bestyran.sblog.cz/terapie/,
Já vlastně ani nechtěla odkaz, spíš jsem se jen divila, že by něco takového mohlo existovat.. a když už, tak nakolik je na to spoleh. Ale popravdě bych tomu asi moc nevěřila, nicméně po shlédnutí.. Nevím no 🙂 Očividně má co sdělit, a je celkem hezké, když se …v rozumné míře zajímá o to, co se v nás děje, nebo by se mohlo dít 🙂
někdy prostě pomůže jen to, že se sejdeš s někým, kdo je na tom podobně jako ty a uvědomíš si nějakej jinej úhel pohledu. To tady asi jde 🙂
Asi ano 🙂
Řešit ponížení, které je pouze jednou složkou koktejlu pocitů, které nastávají, je IMHO irelevantní. Řeším, jestli se mi situace líbí nebo nelíbí. Když se mi líbí, je to ok a je fuk, jaké ponížení nebo neponížení u toho zažívám. Když se mi nelíbí, je taky fuk, jestli to bylo kvůli ponížení, nebo kvůli čemukoli jinýmu. Maximálně má smysl položit si otázku, proč zůstávám v situacích, které se mi nelíbí. Protože jestli se mi něco nelíbí – skutečně nelíbí – a já s tím nic neudělám, pak jsem blbka a holt se nedá svítit 😉
Další otázkou je, jestli by subinkou měla bejt holka, kterou psychicky odrovná, když jí její páníček řekne něco vošklivýho. Nic ve zlém, nechci se tím nikoho dotknout, ale Pány snad nemáme od toho, aby kolem nás starostlivě poskakovali, jestli nám náhodou něco není nebo jestli se nás něčím nedotkli?! 😉
no sou lidi, kterým je totálně fuk co se s nima děje…nechaj si klidně nasrat na hlavu a neudělá to s nima vůbec nic… to pak ale nechápu smysl, proč to vůbec dělaj, když se u toho cítí stejně jako kdyby se dívali na televizi… to zas nemůžu pochopit já, sem člověk, mám svou hrdost a sou holt věci, který si ke mě nikdo dovolovat nebude, a když to přesto někdo udělá a já to pro něj vydržím a snažím se s tím nějak srovnat, tak je to asi docela velká oběť, nemyslíš?
Hezky řečeno..
Jestli subinka dělá něco, k čemu potřebuje pomoc od někoho jiného… a ne pomoc od svého Pána… tak slouží na špatné adrese. No já bych sub hnal, pokud by lezla za cizím domíkem, který si hraje na „terapie“.)
Jsou Pánové, který subku vydrtí, ale do stavu, kdy bude oki už jí nevrátí (to samozřejmě není Váš případ)…nechápu, co je na tom odkazu špatnýho… Mimochodem co třeba subinky, co Pána nemají? stačí jedna blbá hrátka s nějakým rádoby-dominantem a z holky je troska a to to nemusí být ani její Pán… bdsm je prostě hra na ostří nože… Furt se mluví o tom, jakej to je rajc a jak je super bejt ponižovaná a bitá, ale o odvrácený straně bdsm se nepíše…
ak jsem již psal… na tom odkazu mně nevoní současná inzerce terapie a „jsem volný dominant“.
Já nepsal o subinkách, které jsou samy, ale o těch, které chtějí mít vztah se svým Pánem.
já se nehodlám zastávat toho odkazu, protože neznám člověka, co to dělá, ale jako nápad mi to blbý nepřijde…kromě toho, kdyby chtěl sbalit a zneužít nějakou subku, tak si ji spíš pozve samotnou, než že by udělal skupinovou terapii… Sám vidíte, že tohle téma rozbouřilo divokou diskusi, je to něco, co lidi zajímá, je to něco, co je občas může trápit.
Debata rozhodně pěkná. Já jen za tím odkazem nevidím větší odbornost, než jakou má každý rozumný „domík“ se zkušeností.
Mě to zase jako až taková hloupost nepříjde. Káždému je líp když si může promluvit s někým kdo je na tom stejně, zvlášť když je to pro danou subinku něco úplně nového. Je spousty skupinových terapií, proč né zrovna tato. A řekněme si to upřímně někdy ani Pán nedokáže pomoct i když je velikou oporou.
Proč ne terapie dle uváděného odkazu? Protože nemá moji důvěru osoba prezentující se jedním dechem jako domík hledající subinku a druhým dechem jako nezištný terapeut.
P.S. Promluvit s někým kdo je na tom stejně? Já hledám výjimečné subinky a ne ty, které jsou na tom stejně jako většina.)
Může přeci být výjímečná, ale pořád je jen člověk… a jako taková může mít slabší chvilku. Nebo ne?
Jistě. A je krásné, když se v té chvilce stočí k mojí noze. A je pro mě odporné, když místo toho běží s brekem za kamarádkou.
A může se vypovídat Vám? Pokud ano, tak asi není problém 🙂
Když nemá roubík tak ano.)
Nejsem v psychologii vzdělán a proto je kupa oblastí lidského života, kde vidím místo pro terapeuta. Ale zásadní věci rád řeším „doma“.)
Rozběhlo se tu víc linií , které se tu řeší…kdo je bestyran … terapie pro subinky ano či ne … a primárně ponížení
Souhlasím s otrokářem, že poloha bestyrana jako volného dominanta, který spasitelsky říká subinkám, co mají chtít se mi taky rozhodně nelíbí. Jeho „citlivost“ je dávána příliš na odiv, než abych jí uvěřila.
Terapie pro subinky (nemíním tím terapii prováděnou bestyranem) rozhodně ano. Ne každý Pán je schopen opravdu poznat, pokud jeho subinka trpí víc, než je zdrávo. Záleží i na jeho schopnosti empatie i zkušenosti. Jako jsou lepší či horší subinky, jsou horší i lepší Pánové. A ač oddaná a patřící má taky vlastní duši. Děvka správně uvedla případy žen nezkušených nebo zdevastovaných …
Pokud, milé subinky, máte Pána, který se umí sklonit a zahledět se do vaší duše, gratulujte si. Ale je spoustu žen, které tohle štěstí neměly nebo nemají a i ony by měly mít možnost dostat se z toho ven. A osvícený Pán, který si je schopen připustit, že třeba na všechno nestačí a udělá všechno pro to, aby jeho subinka byla spokojená, jen taková umí uspokojit svého Pána.
Do třetice ponížení. V příspěvku děvky se neřeší, proč k jakému ponížení došlo, jen jaká ponížení rozeznává. Mám to stejně. Ponížení vzrušující, kořenící celou situaci a ponížení, které přináší jen facku hodně zlých pocitů a myšlenek, které vás ještě můžou pronásledovat řadu dní. Netvrdím, že to, co bolí víc na duši (zlé slovo) nemůže mít svůj přínos. Taky nesouhlasím s čubkou a jejím velmi zjednodušeným postavením téhle problematiky do světla líbí/nelíbí se mi situace… Líbí/nelíbí se mi třeba manželství? …všechno je spojeno z tisíců částí a dnes se bavíme o jedné z nich.
Být subinkou neznamená být prostoduchou loutkou, která vše bezmyšlnkovitě přijímá…to by trochu ona výchova či rovnou podřízení se ztrácelo na smyslu.
Co má terapie řešit? Má dát do kupy zhroucenou osobu po nějakém „idiotovi“? Proti tomu nic nemám. To může dělat prakticky jakýkoliv dobrý vanilkový terapeut. Jsem jen proti terapii pro subinky ve smyslu – přenášení soukromých názorů D/s pozitivní osoby co je v D/s „správné“ na raněnou subinku.
U čubky nevidím zavádějící zjednodušení. Je prostě jen jiná než děvka a zřejmě i než ty. Děvka má ponížení v tom co udělá, či snese. Pere se v ní „hrdost“, „vzrušení“, „cit“ k Pánovi a v závěru je často zmatenost. Proto se snaží definovat druhy ponížení. Čubka pro konkrétního Pána udělá cokoliv bez pocitu ponížení. Poníží ji pocit neschopnosti, pokud něco udělat nezvládne. Proto taková dilemata s ponížením nemá.
A není i pro Vás rajcovnější, když víte, že subinku občas ponížíte, k něčemu donutíte? Nevyvolává to ve Vás pocit uspokojení? K čemu taková, která vždy bez rozmyslu a bez emocí vykoná příkaz (jak můžete cítit nad takovou ženou moc, když to je jako byste třeba přesunul tužku ze země na stůl – taky je to té tužce úplně jedno co se s ní děje 🙂 – tím vlastníte ženu pouze jako věc, nikoli ženu jako osobu – a myslím, že to časem musí nudit.
Souhlasím s názory, že i subinka je člověk, má své city a tudíž zákonitě bude řešit různé stavy, mimo jiné i ponížení. Druhá věc je, jak a s kým to bude řešit…
A k tomu co napsala Čubka – taky nic ve zlém :), ale myslím si, že je lidské, že subinku ošklivá Pánova slova velmi raní. A k tomu „…jestli by taková holka měla být subinou, když ji hned něco psychicky odrovná…“ – měla nebo neměla… když má submisivitu v sobě a není to pouze hra, tak samozřejmě že měla. Psychicky vůbec ničím netrpí pouze neživá věc a tou subina není!
Proč myslíš, že bez ponížení neexistují pocity a emoce? A myslíš snad, že BDSM stojí a padá na ponížení? U mě to stojí a padá na poslušnosti. Ať už na poslušnosti přinucené nebo plynoucí z oddanosti.
Submisivní holčina, kterou něco snadno psychicky odrovná, jistě může být subinkou nějakého Pána. Jistě si ji někdo bude vážit, starat se o ni a bude ji mít rád. Ale já bych vedle ní uspokojení nenašel. Já chci tu, která se zocelí:)
Jistěže na něm nestojí a nepadá, ale nevěřím žádné, která řekne, že ji nic neponíží, že ji nic psychicky nerozhází.
Poslušnost je krásná. Ať už z oddanosti, nebo z přinucení, v poslechnutí toho co mi zrovna nevoní budou vždy i nějaké negativní emoce (a často to může být právě ponížení) – ale to, že to udělám, tím uznávám svou podřízenost, dávám najevo svou lásku a úctu k Němu.
Pokud mi nic nevadí, vše dělám ráda, mechanicky – neztrácí se pak můj pocit podřízenosti a Jeho pocit moci nade mnou? Třeba ne, možná jsem ještě do tohoto poznání nedozrála 🙂
Tváříš se, že musíš něco dělat nerada, aby měl domík pravý rajc… Udělat něco, při čem máš negativní emoce, může být pěkný reálný důkaz „oddanosti“ a pár minut z něj budu mít radost a i vzrušení. Ale pak si uvědomím, že ač jsi oddaná, tak při konkrétní věci vlastně trpíš, že máš ráda jiné věci než já, a radost i vzrušení je pryč.
Pocit podřízení a moci se neztrácí. Není stroj. Její „líbí“ nevzniká samo od sebe. Plyne z toho, že někomu patří a nemá na výběr.
Subinka, která bezmyšlenkovitě vykoná cokoliv bez jakéhokoliv odporu či emocí, je jenom normální loutka „bez mozku“, kterou může používat zase jenom Pán bez fantazie 🙂
A subinka, která s myšlenkou na Pána vykoná cokoliv bez odporu a s láskou k Pánovi, je dokonalá subinka. A když se naučí překonat jízlivé poznámky tzv. BDSM pozitivních lidiček, tak najde u Pána svůj klid a spokojenost.
Otázka je, co je to „cokoliv“. V extrémním případě třeba někoho zabít? Kde je hranice vůle Pána a vlastní vůle subinky, jejího svědomí a sebeúcty ???
Dokonalost je o extrému a o skutečně cokoliv. Její sebeúcta stojí a padá na tom, co Pánovi slíbila. Sebeúcta padá s nesplněným slibem.
No tak to je ***. *** třeba normální, ale ne každý dominant je schopen ustát pocit moci. A každý člověk, tedy i subinka, musí mít v hlavě určitou korekci, kam už dál nechce zajít!
Provedena cenzura. Otrokář
I když s tímhle moc nesouhlasím, a mám na to celé vlastní názor… tak rozumný Pán by subince nic takového nepřikázal. To cokoliv je tedy asi nakonec poměrně omezené. Nicméně i mě to přijde… jako extrém.
Ano takový příkaz je extrém a já takový extrém neodsuzuji, ale zajímá mě. Proto stojím o seznámení s Pánem/subinkou, kde si stojí za tím, že by to pro Pána subinka udělala.
Neodsuzujete?? To už je ale trochu moc ne? I kdyby to mělo být… čistě hypoteticky…
To si můžeme vyříkat soukromě. Přes kontakty – mail.
Subinka, která s myšlenkou na Pána vykoná cokoli bez odporu (rozmyšlení?) a s láskou k Pánovi, je subinka bez duše. Samozřejmě, že z lásky člověk udělá pro druhého cokoliv, ale…komu by se líbilo, že druhý dělá to, co se mu nelíbí, nebo mu to dokonce vadí. Mně osobně to příjde jako dost sobecky uplatňovaná touha. Teď zas těžko říct, jestli BDSM není hlavně o tom sobectví…:) Jako důkaz přece stačí vědět, že to pro mě udělá. Pokud Pána nezajímá, že je i něco, co subince vadí, nabízí se otázka o psychickém zdraví Pána. O lásce se v tomto případě nedá mluvit už vůbec… Ale co, každýho věc 🙂
U mě D/s není o sobectví. Proto mi nevyhovuje zamilovaná nesubinka (či na subinku si hrající), která skutečně trpí a dělá co nechce čistě z lásky. Já mluvím o subince – o té osobě která má ze služby radost. Radost ze samotné služby pro Pána, ne radost z toho, že po ní Pán chce jen to co jí „voní“ a ze všeho ostatního by měla negativní pocity.
P.S. Tolik „útoků“, že poslušná subinka nemá duši. Je mi z toho stydno.
Vám stydno být nemusí 😀 Ty útoky budou nejspíš kvůli tomu, že i když píšete jakoby o dvou věcech – služba přinášející subince radost a služba čistě z lásky – je to vesměs to samý, ale pořád se nevylučuje fakt, že se té dotyčné něco nelíbí. Vždycky se najde něco neoblíbeného. To je logický a hlavně normální, pokud člověk nepopírá duševní jinakost u lidí. Ta je přece hezká. Kdyby byli všichni např. ve svých zájmech stejní…to by byla trochu nuda. Nevím, jakou máte zkušenost, ale nedokážu si představit někoho, kdo natolik potlačí vlastní pocity a tužby, že vnímá vážně už jen tu radost ze služby.
Služba z lásky neomezí negativní pocity, které má člověk v sobě… služba ze submisivity ano.
Mám zkušenost, že nemusí řešit co dělá, ale pro koho to dělá.
To už pak záleží na tom, jestli chce člověk hračku na všechno, nebo samostatně myslící a i přesto oddanou bytost…
A v tom je právě imho ten ideál: když subinka splyne s vůlí Pána a přesto zůstane sama sebou. Protože taková čubinka není pouhou „tupou loutkou“, jak tu někde zaznělo, ale díky Pánovi je jí umožněno být sebou.
To je právě ta schisofrenie. Nelze splynout 100% s vůlí pána a zůstat při tom sama sebou. Tedy pokud sama sebe neberu už předtím jenom jako nulu, loutku, která sebou nechá pouze manipulovat a nemá své vlastní potřeby ani názory.
Pak ale hledá dominanta jenom proto, že už má sama problém se svým sebevědomím a pořebuje řídit život od někoho jiného!
Jn, splynout s něčí vůlí dává fakt možnost být sama sebou 😀 tak jedině, když seš člověk bez osobnosti (psychická porucha?). Ale budiž, lidé jsou různí. Jen další názor…Hlavně, když Vám to vyhovuje 🙂
A už je mi opět stydno. Nezávidím skutečným subinkám, když jdou s kůží na trh, protože se musí setkávat s nepochopením a s takovými slovy.
Proč? Já to chápu, jen ne všechno je pro mě ideální (i když se dokážu dost a ráda přizpůsobit). Říkala jsem jen svůj názor a pohled na věc. Mě neva jak to berou druhý tak proč by jim mělo vadit, že to beru jinak já? 🙂 Opovržení v tomhle nemá co dělat. Je to osobní věc každýho.
Slova jako „bez osobnosti či psychická porucha“ vnímám jako podivná a jako nepochopení.
slova jako „blbka“ a „psychicky odrovná“ vnímáte kladněji? Tady se musím slečny Nějaké.. zastat, protože holky si co do výrazů nemají absolutně co vyčítat.
Ani toto nevnímám kladně. Urážky ve směru děvka-čubka, čubka-děvka si vyřeším soukromě. A holt veřejně budu bránit jakoukoliv svoji subinku před „křivým“ slovem od „cizích“.)
To co bylo napsáno čubkou Čt, 06/01/2011 – 19:00 bych tesal do kamene. Chápu, že s tím někdo nesouhlasí, ale nenechám do toho rejt stylem, který byl použit!
Jak už sem psala, chápu to. Tím, že někdo potlačuje svoji osobnost si v mnoha směrech ulehčuje život. Nejen, že si ho ulehčí a zbaví se odpovědnosti za některá svá rozhodnutí, ale ještě tím někomu dělá radost, slouží mu. A to ho dostatečně naplňuje. Buďto je někdo natolik pohodlný, že mu to vyhovuje víc, nebo natolik slabý, aby vpohodě zvládl plnou odpovědnost. Takhle to vnímám, neříkám, že to tak i je. Lidí je fakt hodně takže se nikdy nedá něco takhle shrnout. Pokud jste to vzali jako urážku, omlouvám se 🙂
Velmi se mýlíš, subka musí být velká osobnost. Ale nepoznat a odsoudit, případně se vysmát je daleko jednodušší, že?
Nevím, proč se stavějí na dvě koleje situace plně oddané subinky, která zná jen ponížení z nesplnění úkolu a subinky, která se pere s vlastní hrdostí.
Především subinka je člověk, který (pokud není zbaven zdravého rozumu) zná pocity, a to včetně pocitu ponížení. Rozhodně si nemyslím, že by děvka měla potřebu rozlišovat ponížení proto, že se v něčím v sobě pere. Svědčí to pouze o její značné výši schopnosti emočních prožitků.
Nemyslím, že by dokonalá subinka byla takových pocitů prostá. Vidím její dokonalost v tom, že je schopná natolik přijmout a poddat se svému Pánovi, že potlačování i negativních pocitů je samozřejmostí pro Jeho spokojenost. A ten pocit ponížení z nesplnění přání či úkolu je jednoduše jen horší, než ponížení původní.
Pohled na zklamaného Pána bývá totiž nad všechny tresty.
Pokud subinka popře v sobě veškerou osobnost, přestává být lidskou bytostí. Já raději s oddaností svoji osobnost svěřím svému Pánovi a věřím mu, že se o ni bude dobře starat. Stejně tak jako já se s vděčností starám o Jeho spokojenost jak jen nejlíp umím.
Ahoj,jsem jako cubinka uplne nova a vlasne ani nevim jestli jsem submisini ale znam sveho panicka tyden a uz tet mi to neda žit v klidu,porad na nej myslim a jsem rada jeho kazde pozornosti ale jsem vdana mam dite a nevim co z tim mam delat.Jsou to hrozne smisene pocity,ale hned do predu jsem rekla ze piss na hlavu nebo neco podobnyho ne smi udelat to je na mne moc
Spíš než piss si vyřeš, jak to bude s manželem a dětmi.
A co třeba terapie pro sub, která začala být na Pánovi a jeho vůli tak závislá– tedy je mu tolik oddaná až se On stane jediným jejím smyslem života. Nedokáže bez něj tedy žít.. a tento Pán– poté co si Jí označkuje svým jménem v její kůži a několika léty společného života ji připoutá k sobě , takovou dívku odvrhne… třeba kvůli jiné.. nebo protože ho prostě přestane bavit…
A propos, Pane.. není tedy aspoň v tomto případě On za svou otrokyni zodpovědný? …
Popisuješ hraniční situace, ale k těm já mám hraniční názory. Byla Jeho. Zažila to co chtěla a to co většina populace nezná. Říkám bravo a gratuluji. Možná snad jen její Pán měl rozhodnout, zda ji prodá jinému a nebo zda má zemřít. Nechat ji samotnou mi přijde hnusné.
Hraniční situace? Naopak,závislost jednoho člověka na druhém je ta nejrozšířenější a nejvíce se vrývá pod kůži..
Promiň, že si rýpnu: říkáš nejrozšířenější, ale z jakých „možností“ je právě tato závislost nejrozšířejnější? Na základě jakého výzkumu toto tvrdíš? Imo je tato informace totálně zavádějící…
No, vzhledem k tomu, že je to droga nejdostupnější..:-) Už jen závislost dítěte na matce, která je naprosto přirozená a vrozená.. :-)pro tohle zjištění se přece průzkumy provádět nemusí..viz celé literární dějiny, časopisy a webové stránky, které řeší pořád to samé — Jen s ním mohu být sama sebou.Jen ona je tou vyvolenou.. Proč mě opustil? Dokážu bez ní žít? apod. …Láska a závislost..s obligátními abstinenčními příznaky.
Promiň, ale podle mě mícháš jablka s hruškami. Srovnávat závislost dítěte na matce a nezdravé partnerské vztahy mi přijde naproto nesouměrné. A to, že rozchod s (dlouhodobým) partnerem je významný stresový faktor nemá nic společného s abstinenčními příznaky a závislostí jako takovou.
Nesouměrné ? Dítě je závislé, protože matku potřebuje, aby přežilo. Partneři jsou na sobě závislí protože se potřebují. S psychického i třeba materiálního hlediska. Tedy , aby lépe přežili. A pokud není potřeba dlouhodobě vyslyšena, nastupuje abstinenční příznak.Navíc , já bych závislost nenazývala jako nutně nezdravou. Závislost druha na družce je naprosto přirozená věc..a někdy vztahu i pomáhá, aby překonal horší období.. Samozřejmě i Ona má různé stupně..
Slovní spojení „lépe přežili“ mi přijde podivné. U dítěte jde o přežití. U partnerů o „příjemnější žití“.
lépe žít– přežít = kvalitnější (a příjemnější) život..Všichni přežíváme 🙂 Ale pokud se na sebe partneři můžou navzájem spolehnout-tedy jsou na sebe určitým způsobem závislí:jeden ztratí práci, druhý ho podrží..a materiálně mu pomůže, než najde novou. Pokud je partner nemocný, ten druhý se o něj může postarat…
Pokud není potřeba dlouhodobě vyslyšena, mluvíme o deprivaci, nikoli o abstinenčních příznacích. Ano, podle Maslowa a dalších (např. Alderfer) je potřeba sounáležitosti docela důležitá. Potřeby reprodukce dokonce řadí mezi základní – stejně jako třeba nutnost dýchat a přijímat potravu. Troufám si říct, že to, co se dostaví, v případě nedostatku kyslíku, nejsou „abstinenční příznaky“ 😀 Stejně tak si nemyslím, že přestože musím jíst a jsem závislá na příjmu potravy, nejsem na jídle závislá patologicky. Vždy je třeba rozlišovat mezi závislostí patologickou (nikotin) a zcela přirozenou.
Takže zatímco dítě bez matky (nebo náhradní osoby, která ho bude ošetřovat, ale i tak se dostavují různé poruchy např. hospitismus) nepřežije, partner není na svém protějšku závislý tímto způsobem.
Ano, socioekonomická závislost může být problém – z tohoto důvodu je také smrt partnera považována na jeden z nejvíce stresových faktorů (dokonce i více, než smrt dítěte!).
Pokud je někdo na svém partnerovi závislý patologicky, jedná se o výjimky – rozhodně ne o většinu – a měl by vyhledat pomoc odborníka, nikoli dominanta-„psychoterapeuta“, o jehož vzdělání není nikde ani zmínky 😉
Já v žádném případě neobhajuju dominanta-psychoterapeuta.Psala jsem o profesionální terapii pro dívku, která se na svého pána upne a on jí , po té , co se jí nabaží nechá.. A protože je rozchod stresující i po „normálním“ vztahu, v tomhle případě , pokud se jedná poněkud jemnější povahu, která opravdu cítí a prožívá, je ta situace dvakrát tolik náročná a nebezpečná.. A co se týče abstinenčních projevů, v přeneseném významu se za ně dá považovat i žízeň.Nicméně abstinenční příznak je hlavně nedostatek nějaké „látky“ jejíž opojné pocity nám , po jejím odepření velice chybí psychicky i fyzicky.Pokud jsme zamilování, prožíváme euforické stavy ovlivněné hormonálními pochody-tedy,nejpravděpodobněji vše způsobuje fenylethylamin.Ten se vyplavuje vždy, když s onou osobou jsme.Pokud je nám pak kontakt s milovaným odepřen, fenylethynamil nám zoufale chybí- dostavují se pocity nevolnosti a neschopnosti cokoliv dělat-abstinenční příznaky.
Tak si vezmi čokoládu, shodnem se, že někdo potřebuje doktora, a můžeme tuto debatu ukončit.)
Přemýšlím jestli to moc neřešíte. O.o Nikdy nikdo nepochopí, jak to doopravdy je, pokud vážně nechce O.o“ a je to pořád… A dvakrát tolik pokud se to týká BDSM.