Pozor návykové

BDSM může znamenat pár provázků či chytnutí za vlasy. Může však znamenat i víc…

… skutečnou bezmoc, ponížení. To, čemu se většina lidí vyhýbá, se stane cílem. To, čeho se druzí bojí. Subinka se toho stále bojí, ale chce to. Pocity se v ní perou. Jednou tvrdí, že na nic takového vlastně není. Jindy se probudí a cítí to v sobě. Cítí, že chce být na dně. Ten strach tam je stále, ale už se nebrání touze.

Nevím. Možná nikdy nezažít být na dně, tak jí to nechybí. Ale zažila a pak překvapí sebe i mě, co má v sobě. A čeho se jen tak nezbaví.

A tak jde život II.

Jsou dny, kdy je to se mnou horší než obvykle. Probudím se nadržená, pokud mám čas, trochu si se sebou pohraju, ovšem nedá se říct, že by mě to ukojilo…

V tramvaji sedím jako na jehlách a jen si představuju, jaký by to bylo, kdyby ten kdosi kdo sedím za mnou mě začal prsty projíždět vlasy, tahat mě za ně a něco sexy mi šeptal do ucha. Ani tahle představa mě příliš nadrženosti nezbaví, jen mě donutí povzdychnout si nad tím, že budu muset prostě vydržet bez toho. Ve škole mi není o nic líp. V tomhle mým žádostivým stavu se mi líbí snad každej. Proběhne pár provokativních pohledů, který naprosto nic neřeší. Dál mám mezi nohama žhavej plamen. Chtělo by to hasiče 🙂 Ve škole jsem zase mimo mísu. Jen tupě zírám a vzpomínám na nějakej sexy postelovej zážitek. Po laboratořích jdeme zase se spolužákama pít…a večer v lepším případě tancovat. Hmm tancovat…pěkně tělo na tělo, vrtět zadkem tak, abych cítila vzrušení toho za mnou. Cítit jeho doteky, jak si mě chytne za boky a rukama mi přejíždí po šíji, pár vášnivých polibků. Těla třoucí se o sebe pod tlakem chtíče. STOP. Dál už nesmím…ráda se takhle vzruším, ale jinak mám všechno ostatní zakázaný. Je těžký se tak rozjet a pak prostě odejít. Jen ještě chviličku bych chtěla. Ale po chviličce už se k odchodu nedonutím a to si prostě nemůžu dovolit. Jednodušší by asi bylo vůbec se ke klukům nepřibližovat, než je pak v záplavě touhy opouštět. Ale mám to tak prostě ráda. Není mi pomoci. Ostatně pomoc ani nechci…:-)

A tak jde život

Bylo tam úžasně! Byla jsem vzrušená na každým kroku. Rty i nohy se mi s vlnama vzrušení rozevíraly. Nejvíc asi poslední den. Asi jsem zvrhlá nadržená kurva…

Kurva, která se tak nechá unýst svou nadržeností, že by si to klidně udělala v bazénu plným lidí o proud tekoucí vody. Líbilo se mi to od začátku, už když jste mě chytil a nasměroval na trysku. Nebylo mi trapně ani stydno. Bylo mi provokativně a vzrušeně a pak i zvrhle. Zvrhle hlavně v tu chvíli, kdy se mi to začalo tak moc líbit a já jsme nechtěla, aby ta voda kdy přestala stříkat přímo na mou kundu. Natáčela jsem se tak, aby to bylo co nejpříjemnější a nejintenzivnější. Přes Vaše rameno, kterýho jsem se pevně držela jsem viděla ty hlavy lidí, kteří plavali kolem, jen kousek – půl metru ode mě – a já přímo vedle nich…tak nadržená. Zavřela jsem oči, aby mě nerušil pohled na ně a hlavu schovala k Vašemu tělu, abych nemusela řešit, jestli někdo pozná na výrazu mý tváře, jak moc se mi to líbí. Přišlo mi tak rajcovní, zvrhlý, bizardní, prostě tak kurevsky dobrý udělat se přímo před tolika lidma. Veškerá moje mravnost a slušná výchova byla ta tam…odnesla ji voda 🙂

A tak jsem se dál směřovala kundou na proud vody s análním kolíkem v zadku v davu anonymních lidí. Odtáhl jste mě a mně v hlavě jen dál řvalo, že to chci. Chci to všechno.

Bavilo mě, když jste mě pevně chytl za vlasy a přitáhl si mě k sobě. Bavily mě reakce lidí, kteří v mým očích hledali stopy bolesti a odporu a místo toho našli chtíč a touhu. Baví mě vzbuzovat pohoršení. Choval jste se vlastně docela střídmě, Pane. Neřekla bych ani slovo, kdybyste mi skutečně sundal vršek plavek a vedl mě za sebou bazénem. Tolik by mě to ponížilo, že bych sklonila hlavu a snažila si vnutit myšlenku, že se to vůbec neděje, že tam vůbec nejsem. Poslušně bych šla za Vámi jako pravá čubka. Čubka, která se stydí podívat se lidem kolem do očí, protože by určitě poznali, že jsem nadržená, že jsem Vaše a že udělám cokoliv, o co si řeknete. Pocity, který by taková procházka ve mně probudila by byly dost protichůdný. Stud, jakejsi pocit donucení, nemožnost utéct nebo to aspoň přerušit a do toho ta moje mokrá kunda… Píšu teď, jak mám takový situace ráda a přitom tenkrát s podvázanýma prsama jsem si to užít nedokázala. A lidi se dívali a lidi si mohli domýšlet, co jsem podle vykukujících provazů a já jim byla vystavena podobně jako ve výše popsaný situaci. Asi mi bolest kazí užívání 🙂

No už zase jsem mokrá… a to samý vzrušení chci vyprovokovat u Vás, Pane 🙂

*Bez korektury.*

Co to ve mně je?

Kde se to ve mně bere? Mohla bych mít klidnej a spokojenej život. Mám všechno, co k tomu potřebuju. Neumím si to ale užít, vychutnat a ani to neumím ocenit a vážit si toho. Nesnáším klid…a tak hledám, blbnu, bavím se…

Ale bavím mě to doopravdy? Není to už spíš něco ve stylu „ubavit se k smrti“? Baví mě bdsm ještě proto, že je jiný, nový, silný, šílený, ujetý, vzrušující, děsivý…. nebo je to jen moje osobní honba za další větší a monstróznější zábavou? Kam se ženu, jak to může skončit a kam se to bude stupňovat? Co budu dělat zbytek života, když teď za pár let třeba vycucnu všechno akční, co potkám, co mě bude bavit ve čtyřiceti v padesáti? A vydržím pak tak „nudnej“ a obyčejném život oproti tomu, v jakým tempu jsem si užívala doteď? Není náhodou čas přestat blbnout a dělat konečně něco užitečnýho

TOP 10 – další hrozná subčí otázka

Tato otázka není nejhorší, ale je rozhodně nejčastější: “Co mi uděláte, když neposlechnu?”

Tato otázka navozuje pocit, že trest je vykoupením. Navozuje pocit, že když přijmu trest, tak je neposlušnost správná.
Trest, který tento pocit podporuje je nedostatečný. Trest není od hraní si. Není ani únikem z nudy. Není ani úlitbou Pánovi. Trest je motivací k nápravě. PROTO je principiálně špatně ho znát předem a přesto neposlechnout. Proto na tuto otázku neodpovídám. Přesto, občas udělám výjimku, ale pak si můžeš být jistá, že to co uslyšíš, se ti líbit nebude.

Otázka na cihličkou do úst.

Třeba časem sepíši seznam TOP10 nejhroznějších subčích otázek. Prvního kandidáta mám:

“Už víš co na mě platí?”

Myslím, že tato otázka zaslouží pohlavek a odchod. Proč? Pokud není z úst někoho blízkého, tak už jen za to tyknutí. Ale hlavně už ze své podstaty. Co totiž za odpověď očekává? Vyjmenovaný nějaký cukr? Nebo snad seznam nějakého biče? Ano, na cukr a bič bude subinka fungovat. Správně vyladit pozitivní a negativní motivaci a máme poslušné zvířátko. Máme podplacené a vystrašené zvíře. Mě ale zajímá fenka s úplně jinou motivací. Fenka nehledající co na ni platí, ale snažící se mi zalíbit. Mám raději mršky, které hledají nudli, na které by mě utáhnuly, než mrchy čekající čím je budu krotit.

Otrocká smlouva, k čemu je?

Přemýšlím, kdo smlouvu více potřebuje. Subinka a nebo Pán?

Já osobně mám rád ten papír a slova na něm. Žádná slohová práce jen prosté: „Jsem otrokyně a Vy jste můj Pán“. Nic více není třeba. Žádný výpis práv a povinností. Žádné definování podmínek zániku. Vlastně ani žádná právní vymahatelnost. Pouze popsané postavení subinky.

Ale i bez smlouvy může být otrokyně majetkem, stačí co má v srdci. Dokonce i bez smlouvy mohu od kohokoliv vyžadovat submisivní chování. Je jedno zda patří mně, nikomu a nebo jinému. Svůj svět si zařizuji po svém a v něm je žena submisivní. Těžko pak budu tolerovat jiné chování. Pozastavuji se nad subinkami, které se zdůvodněním, že mi nepatří, čekají, že jim budu kdeco tolerovat. A samostatný případ jsou propuštěné subinky čekající úlevy. Propuštěním jen zanikne přednost používat sousloví můj Pán, ale Pán zůstává navždy.

Otrocká smlouva je tedy nádherný akt, ale Pánem jsem pro mnohé i bez ní.

Politická vložka

Ústavní soud předběžným opatřením pozastavil rozhodnutí o termínu předčasných voleb. A politici se mohou “zvencnout”.

Z úst politiků dokonce padají slova o napadení demokracie. Mně to ale připadá jen jako napadení autokracie. Paroubek s Topolánkem přece šéfují, něco vymysleli a soud chce bez jejich dovolení něco zkoumat.

Nejsem právník, ale předběžné opatření, které umožní soudu, se tímto případem řádně zabývat, mě nijak nepohoršuje. Možná to je právnické pochybení, možná ne, ale soud je tu od rozhodování, ač někdy může udělat v rozhodování chybu.

Naopak politik tu je od házení slov, ale slova politiků kritizující ústavní soud mi už znějí jako napadení ústavního pořádku. Chápu, když Honza z Horní Dolní není spokojen s tím, jak soudkyně rozhodla o jeho koze, ale od představitelů státu bych chtěl lepší chování.

A proč vůbec tolik křiku? Politici chtějí bojovat za právo lidu volit dřív než řádně? Skutečně si Paroubek a Topolánek myslí, že voliči trpí, když nemají jednoho z nich ve vládě? Proto to jejich dupání?

Dominant sub nehledá, ony přijdou sami

Tak jsem si přečetl jeden pěkný článeček. Pán se nenabízí. Dominant čeká a okolo stojící pokorné subinky se k němu připlazí. Proč to já vidím jinak? (upraveno)

Klidně může být dominant pasivní, ale proč by musel? Přiznejme to. Tam, kde D vidí něco zajímavého, si “čechrá” peří a vystavuje ho jako páv. Někdy více nápadně. Někdy méně nápadně. Ale pasivně čekat může jen ten, který nemá o nikoho zájem a nebo ten, který se bojí a krčí se v koutě.

Počátek a (skoro)konec BDSM

Kdekdo tvrdí, že už v plenkách tušil, co je zač. Ale já to zjistil až v pubertě. Stačí se podívat na film o únosu a malý domík fandí lumpovi. Co s tím? To by asi neměl.

Maminka a tatínek přece říkají, že toto se nesmí. Toto je špatné. Tak tedy budu toužit, ale jako hodný chlapec své sny neprožiji. Jak **svědomité**.
Najednou jsou touhy větší, zmatky větší. Místo klidu občas deprese. A pak přichází zjištění, že jiní mají obdobné touhy. A že to má název, říká se tomu BDSM. Má to kupu složitých teorii, velkých slov a pro slovo konsensuální se to stává přijatelné. Tak holt jdeme lovit protějšek. Neb to co se dříve mělo dusit, najednou nutně musí ven. A začne **šílenství**. To co mělo zůstat utajeno se stalo středobodem. Jedna praktika střídá druhou. Vznikají krabice plné pomůcek. Domík se stává odborníkem na vše. Dokáže s kýmkoliv, cokoliv, jakkoliv. De Sade by se asi nečervenal, ale mnohé by mu jistě přišlo zajímavé.
A pak najednou je dnes. A já zjišťuji, že na krabice plné pomůcek padá **prach**. Z celého slavného BDSM zůstal jen skoro normální chlap. Chlap co prostě rád v sexu řídí, chce milovat a chce být milován. Ano, má rád bezmoc a pokochá se bolestí, ale už k tomu nepotřebuje krabice. Klidně si vystačí s chtíčem a touhou.