Tak jsem si přečetl jeden pěkný článeček. Pán se nenabízí. Dominant čeká a okolo stojící pokorné subinky se k němu připlazí. Proč to já vidím jinak? (upraveno)
Klidně může být dominant pasivní, ale proč by musel? Přiznejme to. Tam, kde D vidí něco zajímavého, si „čechrá“ peří a vystavuje ho jako páv. Někdy více nápadně. Někdy méně nápadně. Ale pasivně čekat může jen ten, který nemá o nikoho zájem a nebo ten, který se bojí a krčí se v koutě.
Nebo může pasivně čekat ten kdo není nedočkavý….ale je na světě asi jenom hrstka budhistů:)
Souhlasím s tím, že nelze jen pasivně čekat, kor v případě dominanta. Říkám to z pohledu subinky, která by se ráda poznala s Pánem zcela přirozeně, bez inzerátů, bez sítí. Dávám veřejně najevo, že jsem subka – nosím obojek, chodím se svázanýma rukama, sedím „předpisově“ s nohama od sebe a rovnými zády atd. A čekám, že přijde Pán, aktivní, rozhodný, sebejistý. Chci Pána potkat takhle na veřejnosti a tam mu také posloužit. Připravena být veřejně čubičkou, čekám pokorně na Pána…a říkám si, jestli čekání není pro ty, co mají strach a krčí se v koutě…
Pro větší úspěšnost to chce doladit informaci o tom, že jsi nezadaná.-))) Já bych spíš předpokládal, že takto čekáš na svého Pána, usmál se a prošel kolem.
A to jsem za svůj život pár podobných osůbek oslovil, ale spíš ze zvědavosti, zda jsem správně identifikoval něčí subinku a ne ze snahy se seznámit.
Bylo by hezké, kdyby se někdo aspoň usmál :). Zatím se setkávám s úplnou ignorací…
Je fakt, že když už mě někdo identifikuje jako subinku, může si myslet, že čekám na Pána. Možná je potřeba něco dělat jinak :).
Dobrý den,
mohu Vás požádat o názor/pomoc?
Našla jsem tuto stránku, no, omylem úplně ne, nicméně jsem si pročetla pár “rozhovorů” a z Vašich postřehů myslím že by jste mi mohl pomoci.
Se svým přítelem jsem už skoro 3 roky, když jsme se poznali bylo mi 16 (tento rok mi bude 20) a já už v té době věděla že mě BDSM zajímá a že asi nebudu úplně “vanilková”. No a tak jsem mu o tom řekla, řekla jsem mu co se mi líbí a o co bych stála. Narozdíl od něj jsem už některé věci uměla/znala takže třeba to jak správně škrtit jsem ho naučila já. V tu dobu bylo všechno relativně v pořádku, neměla jsem živou zkušenost s věcmi o kterých jsem snila takže i ta nejmenší špetka byla pro mě jako lavina štěstí.
Problém nastává ve chvíli kdy po něm chci aby přitvrdil. Jsem masochistka s velkou láskou k ponižování a mám upřímně až úzkosti z toho jak strašně “hodný a přátelský” ke mě je. Ne jen že o to příliš nestojím (byla bych radši hadr na podlahu), ale zároveň mě to od něj až odrazuje. Upřímně ale nevím co si s tím počít. Řekla jsem mu to několikrát, snažím se mu vysvětlit každou jedinou myšlenku tak aby pochopil co si tak šíleně přeju. Ale mám pocit že mě jen odbývá. Včera jsem mu řekla, že bych chtěla otrockou smlouvu a on se mě zeptal, cituji: “Jakou jako smlouvu? K čemu to jako chceš?”.
Je to co se děje moje chyba? Měla bych ho tedy nechat být a přestat ho otravovat na úkor sama sebe? Upřímně bych v tom vztahu nechtěla pokračovat v tom stavu v jakém to je. Nestačí mi to. Potřebuju víc. Chci aby mi byl Pánem. Potřebuju volnost pro zlobení. Potřebuju vědět že ať mu řeknu cokoliv nebo se zachovám jakkoliv (v nějaké normální míře samozřejmě), to “nejhorší;)” co se může stát je trest. Že se nemusím bát že se mi zhroutí vztah nebo že se urazí jako dítě a bude mi něco vyčítat.
Je nějaký způsob komunikace který by mi mohl pomoci? Něco co mohu udělat na své straně více než jen že s ním o tom mluvím?
Miluju ho, ale chybí mu ta autorita po které toužím. Bojím se že mi to že mě “má rád” asi nestačí.
Předem moc moc děkuji za cokoliv; za názor, radu, pomoc, cokoliv! Dianka
Dle mého je zásadní dát druhému pravdivě najevo, jak moc zásadní to pro tebe je a to včetně tvých myšlenek, zda má smysl ve vztahu pokračovat.
A tím nemyslím, to postavit jako ultimátum, ale jako otevřenost v komunikaci, kdy on i ty se hledáte. Třeba mu jen nedochází, jak je to pro tebe důležité. A třeba i ty se jen hledáš a zjistíš, že to není tak hrozné a že za konec vztahu to nestojí.
Dobrý den;)
No, tak nakonec jsem se s ním rozešla asi 4 dny po téhle zprávě. Už jsem v tom vážně neviděla jinou možnost. Došlo mi, že on tuhletu důvěru v sebe a sadistickou tendenci v sobě prostě nemá. A pokud ji někdy bude mít, bude to za delší dobu než jsem já schopná obětovat a stejně to nebude úplně ono, protože mu budou chybět zkušenosti. Zjistila jsem taky že člověk kterého si takhle představuju by v realitě byl tak o 8-12 let starší, a to je to co teď “hledám”:D A vzhledem k tomu že se mi starší vždycky líbili a mám daddy issues tak je to vlastně naprosto super kombinace;D
Děkuji za odpověď:)
Dianka