Zdá se, že BDSM je o užívání si a přitom…
Vztah Pán/otrokyně pro mě není o chvilkovém potěšení. Je to o podřízení a o odpovědnosti. Je to vztah, ve kterém chci mnoho získat, ale chci zároveň hodně dát. Chci, aby otrokyně byla spokojená. Aby byla ráda, že mi patří. Abych se radoval ze života prostřednictvím její spokojenosti.
Zároveň je to vztah, který nelze jednoduše zrušit. Otrokyně nemá právo ho ukončit. A já nedokážu otrokyni jen tak odkopnout, protože mi zrovna nedělá radost její existence. Chci, aby byla šťastná.
Vlastním otrokyni. Přijmul jsem ji s pocitem, že se nám oboum splnil životní sen. Čekal jsem spokojenost, radost. Věděl jsem, že je šílená a věděl jsem, že mě šílenosti lákají. Ale teď vlastním bytost, která se mnou není šťastná. Bytost, které nepřinese štěstí ani kdybych ji propustil. Vlastním zoufalou bytost. A já ač nechci… zklamal jsem. Není šťastná a neumím ji šťastnou udělat… nevím jak… zklamal jsem… ji… sebe… Stačilo pár slov „Můžeš být moje/buď moje.“ a vzal jsem na sebe odpovědnost za něco co jsem nezvládl. Budu žít s pocitem selhání.