Odvykačka

Přemýšlela jsem, jestli je vhodné, abych sem ještě psala. Možná bych měla psát někde jinde. Ale když jsem si přečetla název složky, kam povídku vložím „Ze života subinek“ rozhodla jsem se, že ještě mám co říct.

Nová životní kapitola…život bez Pána. Zažila jsem to vlastně už mnohokrát i během vztahu. Vždycky to bolelo. Jenže většinou jen chvilku, protože nebyl důvod, proč by to zase na chvíli nemohlo fungovat. Oba jsme vždycky věděli, že to není napořád. Proto občas zůstávalo tolik nevyřčených slov, která měla být řečena a naopak jsme oba říkali věci, které by bylo lepší z pusy nevypouštět. Pokaždé, když mě Pán poslal pryč, bylo se kam vrátit. Teď už nic není jako dřív. Snažím se s tím žít. Nebudu kvůli tomu skákat z mostu, nebudu chodit, jako tělo bez duše, ani nedojde k zhoršení mých studijních výsledků, ani k žádnému jinému patologickému zvratu. Jen občas v noci pláču, byl tu pro mě dlouho, ale už není.
Zkusím v tomto článku popsat, jak probíhá moje odvykačka. Je to vlastně docela vhodné slovo, protože jsem (byla) závislá. Tak závislá, jak by subinka na svém Pánovi být závislá měla.
V první intenzivní fázi se hodně pocitů hodně rychle střídá. Slovo „proč“ je na denním pořádku. Často jsem se se slzami v očích sama sebe ptala, co je subka bez Pána…nic. Naprosto nic. Vím to už dávno, tuhle fázi znám už dobře, ale ani po stopadesáté nebude pro mě o nic jednodušší. Pán sice chybí, ale je to začátek, první týden. Je to jako kdybych jen odjela domů a další týden za ním zase mohla přijet jako vždycky. Prostě věřit, že to zas bude fajn. Jsem racionální holka, i když se v pocitech třeba topím, dokážu se na to většinou podívat s nadhledem a říct si, že takhle teda ne a dokážu na tom pracovat. Nikoho nevinním a beru věci tak, jak jsou. Jen občas brečím sama do polštáře. Časem to přejde, ne úplně, ale tak, aby to můj citový život zas tak neomezovalo. Musím to zvládnout sama, tiše se svým polštářem. Není nikdo, kdo by chtěl moje fňukání slyšet.
V další fázi, která prostě časem přišla, mě najednou víc než přímo osobně Pán, i když ten samozřejmě také, chybělo bdsm jako takové. Nevěděla jsem, že je pro mě tak důležité. Začala jsem se vídat v jiném městě s jinou bdsm skupinou lidí. Bylo fajn zase cítit provazy kolem zápěstí, bylo fajn povídat si o bdsm věcech. Bylo to lepší a chvilku to vypadalo, že to ustojím a že prostě vydržím čekat jako „subinka v záloze“. V tom čekání je tolik marnosti, že to ani nejde popsat…
Trochu mě to na pár dní zabavilo, ale fyzicky mi to pořád chybělo. Když něco chci, tak si to seženu. Netrvalo dlouho a v baru jsem potkala muže. Byla jsem opilá a historku o tomto seznámení by ani Trainer neslyšel rád, i když by ho nepřekvapila. Ví moc dobře, jaká jsem. Pro vás, případné čtenáře, by zajímavá a nejspíš i zábavná byla. No třeba povykládám někdy příště, třeba ne. Upnula jsem se k myšlence, že zase budu ta poslušná subinka, ten muž vypadal, že by to mohl zvládnout. Že by mě mohl zvládnout…
Vážně jsem se vždycky snažila být poslušná a hodná subka, aby Pán byl rád. Nejvíc vždycky šlo o to, aby byl spokojený. Ale najednou mi to s novým mužem vůbec nešlo. Hledala jsem chybu u sebe a pak logicky i u něj. Najednou byl ve mně vzdor a já nechtěla poslouchat, už nikdy jsem nikoho nechtěla poslouchat, bylo toho už možná až příliš. Nikdy už nechci nikomu patřit, být mu tak oddaná, být tak fixovaná. Rozhodla jsem se, že Ds vztah už prostě nechci, zjistila jsem, že slovo Pán se pro mě za tu dobu jaksi stalo nepřenosným. Ale někdy mi tolik chybí krása Ds, tolik mi chybí ta nerovnováha, na které je vztah postavený.
Nějak jsem to řešit musela. Zaměřila jsem se tedy víc na fyzickou stránku věci-tedy SM. Celá bdsm komunita by mě v téhle fázi odsoudila. Jsem bez stopky, bez nějakých domluvených hranic, se SM partnerem, kterému vlastně moc nerozumím kvůli jazykové bariéře a kterého jsem potkala v jednom zaplivaném nonstopu. Porušila jsem víc zásad bezpečnosti než je pro bdsm společnost tolerovatelné. Opět jsem na okraji komunity a lidé, kteří by měli být tolerantnější než obyčejná neúchylná veřejnost, se na mě občas dívají skrz jako na odstrašující příklad. Povrchnost vládne světem, ale to je jiná kapitola 🙂
A tak se občas ocitnu u tohoto muže ve sklepě a mou fyzickou potřebu to víceméně uspokojí. Neznamená to, že jsem spokojená. Možná to teď zní tak, že moje odvykačka skončila. Pořád si stýskám po Pánovi, ale teď se to aspoň dá vydržet. Vlastně občas stále v noci brečím tiše do polštáře. A pořád mi nejde být tak poslušná jako dřív. Je to pár měsíců a největší práci mi dalo uvědomění si, že i když vztah s Trainerem oficiálně uzavřený není, tak prakticky skončil. Úsměv mi hořkne, když si zkouším kleknout k nohám jiných mužů a ono to tam už prostě není a nebude. Je mi smutno a chybí mi můj Pán. Ten jeden jediný. Nedělám scény, jen věci nechávám plynou. Ani tímhle článkem se nechci někoho dotknout nebo ubližovat. Jen chci popsat, jaké to u mě je a co to pro mě znamená být bez Pána. Časem pro něj budu smutnit méně často a o to raději na něj vzpomínat. Jsem tak vděčná, že jsem tohle mohla zažít. Není to ani teď nějaký hysterický smutek, jen takové smutné ohlédnutí za něčím, co bylo nepředstavitelně nádherné.

5 odpovědí na “Odvykačka”

  1. Milá děvko,

    děkuji ti za tvůj příspěvěk. Načala jsi téma, která jistě občas hlodá v hlavě každé z nás, ale možná se bojíme jen o tom vůbec přemýšlet – co se stane, kdyby vztah s Pánem jednou skončil. A že asi jednou skončí, a může to být z nejrůznějších důvodů – jiný vztah, omrzelost, stěhování, nemoc…
    Mě osobně straší hlavně ta nejistota, když si uvědomím, že k tomu může vlastně dojít kdykoli.
    A co potom? V mých představách to probíhá přesně jak popisuješ. Asi jen málo jiných událstí může být psychicky (a v tomto případě i fyzicky) težší na zvládnutí, takže je jasné jak moc to s tebou muselo zamávat. A plně s tebou soucítím.
    Je ale také cítit, kolik máš v sobě vnitřní síly a odhodlání. To na tobě velmi obdivuji a držím ti palce.
    “Co bolí, to přebolí…”
    Myslím, že jediná cesta ven, je asi dostatek času, možná i to rozptýlení, o kterém píšeš, ale i soustředit se na vděčnost – pohled zpět a uvědomění si, jak moc krásný vztah a zážitky jste spolu prožili, ty vám nikdo nikdy nevezme a nezmění.
    Děkuji ti za příspěvěk a držím palce. Vím, že to překonáš.

    1. Díky jsi milá .) je sice krásný vzpomínat na pěkný Ds vztah, ale je poněkud tvrdý potkávat muže a jen znovu smutně konstatovat, že už to holt není ono. Vlastně se celý život smiřovat s tím, že nikdo tak dobrej nepřijde…něco jako pro někoho znamená první láska, nezapomenutelný, krásný, ale prostě s trochu nahořklou příchutí ztráty… no ale to v životě potká asi každýho 😉

  2. Má milá,
    sama se někdy pozastavím nad tím, jaké by to mohlo být či jaké to bude, když “příjdu o svého Pána”. Ono je zde momentálně jen pár komentářů na toto “téma”, píšou zde snad jen subinky, ale troufám si říci, že i tyhle “slastné pocity nemít či mít”, netrápí jen nás. Svého Pána si nesmírně vážím, je pro mne důležitým článkem nejen v mém vývoji ale v životě celkově (bez nadsázky, je to můj “učitel” nejen ve hře, ale také v životě).Nechci působit dojmem bláznivě zamilované subinky ale, lidé co znají náš příběh a “nás”, jako jedince či pár vědí, co pro sebe znamenáme.Souhra plná úcty, pochopení. Ovšem, když se řekne dost, znamená to opravdu dost. Člověk si vždy důvod najde. Je součástí mne, mého života. Dlouhou dobu jsem si stavěla pomyslné hradby, avšak marně. Je zde cit. A to je na tom to nejhorší a zároveň nejkrásnější, život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi které nám ten dech vemou. A to je, oč tu běží. “Nemít Pána” by mi nevzalo jen dech, ale i vítr z plachet,pak bych nejspíš počítala a dobrovolně, snad rok by mi trvalo se z tohoto “opojení” dostat. Možná bych se dostala dřív, netroufám si říci. Jednou to ale příjde. Tohoto okamžiku se bojím. Také se kvůli tomu nebudu věšet, nebudu dělat hysterické scény! Tenhle typ ponižování opravdu nepreferuji! Počkám si! A jak tohle vše skončí? Nevím, budoucnost je nejistá, nebo naopak až moc jistá. Vše chce čas. A v nejhorším zde budou přátelé a kamarádi, kteří mne budou “krapet držet na uzdě” – vím o čem píši, znám se až moc dobře. A díky Bohu nejen já. Bude to zajmavá podívaná.

    1. nepřemýšlej nad koncem ve fázi, kdy vám to spolu funguje a radši si to užívej 😉 nad koncem se ještě napřemýšlíš až nebo pokud skutečně přijde ažaž 🙂

      1. To víš, že si jej užívám plnými doušky, ale na druhou stranu je dobré přemýšlet nad “dobrým” i “zlým koncem” pokud si ten špatný uvědomuji v “průběhu” vztahu je pak snažší jej v závěru v cíli přijmout. Člověk je připraven (alespoň z části). Naopak vysnít si na začátku i konec a jít za svým snem je úspěch právě ve zmíněném cíli.
        Děkuji za odpověď a přeji Ti krásné dny , splnitelné sny a úspěchy v “cíli”…..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.