Tlak nejen atmosférický

Nasadil jste mi obojek.

Ten široký, krásný, co obepíná můj krk, chrání ho, protože je křehký a také podporuje mou hlavu v tom, aby zůstala sedět pevně na krku. Mrazí mě vždycky, když mi ho zapínáte. Není to rutina a ani nikdy nebude. Skloněná před Vámi jen čekám až mi ho pevně sepnete kolem krku. Krčím se před tím krátkým skřípnutím kůže mezi okraje obojku, ale stejně mu nikdy neuniknu. A Vy mě chytnete za jedno z oček a vedete si mě vedle sebe. Cupitám podle Vás, podle toho, jak za obojek taháte. Stoupám na špičky, když ho při chůzi táhnete nahoru, abych měla dost kyslíku a dost pohodlí. Nemluvím. Ani Vy nemluvíte. Je tma a jsme venku skoro sami. Já na obojku a Vy – Pán. Zkoušíte moje reakce na to, když obojek přitáhnete nebo naopak odtáhnete, zkoušíte ho držet nahoře i dole, mezi můj krk a obojek cpete svoje prsty a já cítím tlak v hlavě. Nedusím se, ale klidně bych mohla…jen kdyby se Vám zachtělo. Cítím tlak nejen v hlavě, ale svírá mě to celou. Je noc a může se stát naprosto všechno. Kouzelná noc. Jdeme snad půl hodiny. V tichosti. Není třeba mluvit. Stejně by se mi nedostávalo slov. Nemůžu mluvit, když jsem moc nadržená, nebo moc vystrašená. Trochu mě děsí, že nevím, co bude a hodně mě rajcuje, že může nastat naprosto cokoliv.
Čím déle jdeme, tím víc houstne atmosféra. Graduje, stupňuje se a já mám pocit, že z toho všeho snad musím prasknout, jak jsem toho plná. Zatáhnete mě k lavičce. Je úplně mokrá. Pršelo. Vaše ruce mě pevně tisknou na bocích, na prsech. Stahujete ze mě kalhoty a prudce mě tisknete k mokré lavičce. Tlak se stupňuje snad ve všech bodech mého těla. Ležím na mokré studené lavičce, kam bych si normálně ani nesedla. Vlasy se mi máčí v malých kalužích ve zprohýbaném dřevě. Obličej se dotýká toho všeho studeného a vlhkého kolem. Přirážíte a já nejsem schopna vydat ani hlásku. Pohlcená atmosférou, bez hlasu, který by byl navenek slyšet, ale s hlasem uvnitř, který křičí, že tohle je to pravý, že tohle je nepopsatelně dokonalý.
Nemluvím ani cestou zpátky, to jenom dýchám. Zhluboka a nepravidelně. Pořád v šoku z toho, odkud se najednou vzala ta ohromující síla okamžiku.

Být v harému

Jaké to může být, když už nejsem jediná.

„Mám další čubku, subino.“ řekl Pán a já nevěděla jak se tvářit. Když jsme dvě, hlavou začne vrtat spousta otázek.
Je hezčí, milejší, chytřejší, vtipnější, submisivnější, masochističtější, lepší v posteli, umí líp vařit, umí líp olizovat Pánovy nohy? Má mě Pán ještě rád, chce opravdu vidět mě, nebo by byl radši s ní, jak spolu tráví čas, co ona může a já nesmím a co ona nemůže a já smím? Co je její a co moje?
Je nová zajímavá, lákavá a já jen známá, předvídatelná, nudná? Nebo ona je vyplašená, neví, jak se chovat a neví, co očekávat a já jsem oproti ní klidná, vyrovnaná a jistá ve své roli, protože Pána už dobře znám? Je výhoda nebo nevýhoda, že nejsem z Prahy? Myslí na mě Pán častěji? Budou spolu dělat to, co jsem s Pánem zažila já? Bude ji brát na výlety jako občas bere mě a pokud ano, tak mě už bude trvale nechávat doma? Přespává v kleci, která měla být moje trucovna, nebo usíná Pánovi v náručí? A která z těch dvou představ je pro mě vlastně snesitelnější? Rozumí si spolu tak jako my dva? Jsem ráda, že se o Pána někdo stará, když tam nejsem, nebo si to jen snažím vsugerovat? A neměla by slečna taky začít přispívat na blog? 🙂
Závěrem snad jen chci říct, že o svoje místo se nebojím. Něco jsme si za tu dobu vybudovali a to se jen tak nevypaří. (Kromě toho máme s Pánem tajnou celoživotní smlouvu :))Ani zas tak nežárlím. Nemám pocit, že bych extra žárlit měla. To ale neznamená, že ta „jistota stability“ umlčí ty rejpavý otázky v hlavě. 🙂

Klícka jako pokojíček

Pán koupil klec.

Těšila jsem se do ní víc než týden. Když jsem do ní konečně mohla (nebo spíš musela) nahá vlézt, zdála se mi prostorná, útulná, krásná. Prý místečko, kde si můžu trucovat a kam za mnou Pán určitě nepůjde 🙂
Pohled na svět přes mříže klece je prostě jinačí, má svoje kouzlo. První hodinu dvě jsem tam byla opravdu ráda. Pozorovala jsem mříže, proužky kovu, které mě omezovaly. A venku „na svobodě“ se procházel Pán a jeho pes. Bylo zvláštní dívat se z klece na volně pobíhající zvíře a bylo krásné vidět přes mříže svého Pána. Pán mi sice pozornost nevěnoval, ale já jsem se na něj dívala a těšila se, až se na mě aspoň usměje.
Klec je opravdu prostorná. Můžu v ní pohodlně sedět, aniž bych musela ohýbat hlavu, jen vleže musím být schoulená, nohy si zkrátka nenatáhnu. Ale to je pěkný 🙂
Dokonce jsem v kleci měla i deku, nemusela jsem tak sedět na studeném plechu. Jenže deka byla postupem času spíš danajský dar. Opravdu strašně kousavá.
Zabalila jsem se do ní jak jen to šlo, zbytek těla chladil plech. Kousavost deky dosáhla stupně, kdy jsem ji odkopla do rohu a zadkem seděla na plechu. Pán v klidu spal, ničím nerušen a já přemýšlela, co jen budu celou noc dělat a jestli se dá usnout, když mi bude zima…
Začala bouřka. Pánův pes se bouřky bojí, a tak fenka začala kňučet a kňučela tak dlouho a usilovně, až ji Pán pustil do pokoje a v tu ránu i do své postele. Je nespravedlivost, když ona do postele smí a já musím být zavřená s kousavou dekou v kleci a to jen proto, že jsem nekňučela. Závidím psovi, že může k Pánovi. Asi umí udělat hezčí psí oči. A proč se říká „život pod psa“ to teda taky nevím 🙂

Bič pro bitch

Hned jak za námi zaklaply dveře bytu, bylo mi jasné, že dnes to bude jiné…

Pán se tvářil nekompromisně, naštvaně a chladně. Od vchodových dveří jsme udělali sotva pár kroků a chytl mě za vlasy, přimáčkl ke zdi a trochu pevněji mě stiskl pod krkem. „Tak ty chceš na dno, čubko?“ Se strachem v očích jsem nejistě přikývla. „Máš to mít.“ Jen jsem nasucho polkla, když jsem viděla jeho tvrdý pohled. Najednou mě přepadla úzkost a vlhkost…
Pán mě pustil a začal ze mě hrubě sundávat oblečení, donutil mě kleknout s hlavou položenou na zemi a abych takto i zůstala, pro jistotu mi ještě obutou nohou přišlápl vlasy k podlaze. S vystrčeným zadkem jsem polonahá klečela na studených dlaždičkách. Rukou mi vyhrnul sukni. Kalhotky jsem podle příkazu na sobě ani neměla. S hlavou pořád u země a zadkem nahoře jsem pomalu červenala studem, když Pán zkoušel, jak moc jsem mokrá a řádně to komentoval. Jeho ne právě jemné doteky mi z úst vyhnaly několik stenů. „Tak konec hraní, čubko.“ poznamenal Pán. „Zůstaň a ani se nehni.“ Sundal nohu z mých vlasů a odešel.
Moje kolena začínala trochu bolet a prsa se lehce dotýkala chladivé podlahy, což kontrastovalo s žárem mezi mýma nohama. Nehnula jsem se poslušně ani o kousek a jen napínala uši, jestli neuslyším aspoň náznak Pánových plánů. Bylo slyšet, jak něco hledá a to něco zřejmě našel. Pomalé kroky, které ke mně směřovaly, mě děsily a vzrušovaly. Přinesl jen provaz. Ruce mi přivázal ke kovové vzpěře umístěné u stropu mezi protějšími zdmi chodby. Přikázal mi, abych roztáhla nohy a délku provazu upravil tak, abych byla nucená stát na špičkách. Stoupl si přede mě a prohlídl si svou práci. Strhal ze mě napolo visící oblečení a já před ním stála nahá na špičkách s rukama vysoko nad hlavou. Chytil mě za bradavku a já se nemohla bránit. Kroutil s ní a mačkal, podle libosti. Snažila jsem se uhnout, ale to nebylo v mých silách. Pán se bavil. Na chvíli toho nechal, přitáhl si mě za vlasy, zapíchl se mi svýma očima do těch mých a zeptal se jestli se bojím. Nepromluvila jsem, jen jsem přerývané hlasitě dýchala. „Měla by ses bát, čubko.“
Odešel daleko ode mě, svázaná jsem byla čelem ke vstupním dveřím a Pán šel někam za mě na druhý konec chodby. Stál tam a bylo ticho, děsivé ticho. Vzduchem to zasvištělo a prásklo. Bič. Ježiši. Začala jsem se chvět a polil mě studený pot. Další rána už neprotnula jenom ticho a vzduch, ale dopadla na moje záda. Projela mnou bolest a já sebou cukla jak nejvíc mi to provazy dovolovaly. Padla další rána a já před ní neměla kam utéct. Bolelo to. Ale celá ta situace byla tak zvláštně dráždivá. To, že stál na druhém konci chodby, a přesto mě mohl donutit plakat. A slzy mi opravdu tekly, prosila jsem, ale i přesto vzduchem prosvištělo ještě několik ran.
Pán přišel ke mně a pohladil mě. Když stál tak blízko u mě cítila jsem se tak bezpečně. Teď mi bič nehrozil. Teď u mě stál můj Pán a jeho přítomnost mě uklidňovala. Zavěsila jsem se do provazů a doufala, že je konec, že teď už mě bude jen hladit. Pán se ale opět vzdálil a já ho s každým jeho krokem prosila ať zůstane u mě, ať mě odváže, ať už mě proboha nebičuje. Brečela jsem. Ale Pán šel dál, opět zvedl bič a vzduchem opět práskla rána. Někdy bič dopadl mimo moje tělo. To jsem si vždycky hlasitě oddechla a modlila se, aby to tak bylo už pořád. Někdy se ale potkal s mou kůži. Tělo se mi napnulo a slzy tekly v proudech.
Opět přišel ke mně a u mě už zůstal. Odvázal mi ruce a já se mu zhroutila do náručí. Objímal mě na stále studené podlaze. Šeptal mi, že jsem jeho, že si se mnou může dělat cokoliv ho napadne, že mu patří moje tělo ale i moje duše. Říkal, že jsem jeho otrokyně, otrokyně zbičovaná do krve. V ústech už jsem sucho měla ale teď v nich vyschlo ještě víc. „Do krve?“ zeptala jsem se pološeptem. „Ano, otrokyňko, do krve.“ Informace, která ochromila můj mozek. A já jen klesla hlouběji do Vaší již bezpečné náruče, Pane.

Místo pro schůzku jako stvořené?

Lidé se schází na různých místech, ale v rámci bdsm je snaha první setkání plánovat někde na veřejnosti-přináší to relativní pocit bezpečí. Veřejné místo-co třeba veřejná doprava. Aneb, schůzka v tramvaji může být sexy 🙂

Napsal mi: „Nastup do zadního vozu tramvaje přesně ve 12:05 a posaď se. Najdu si tě.“
Věděl, jak vypadám, on mě mohl poznat snadno. On byl pro mě ale jen anonymní obličej v poloprázdné tramvaji. Nastoupila jsem a přemýšlela přitom jestli mě pozoruje, jestli už ve voze je, nebo přistoupí později. I kdyby tu byl, nepoznám ho. Nerozhlížela jsem se příliš kolem a sedla si na místo. Napjatě jsem poslouchala, jestli se za mnou na sedačce bude něco dít, nějaký šramot, poposedání. Ale i když jsem uši napínala sebevíc, nic jsem neslyšela.
Moje myšlenky přetrh první dotek. Dotek neznámé ruky, dotek neznámého člověka na mých vlasech. Ten dotek mě přikoval k sedačce, donutil mě sklopit oči a zrudnout ve tvářích.
Tolik lidí je kolem a přitom nikdo z nich neví, co bouřlivého se teď ve mně děje. Nikdo neví, jak mě každé pohlazení hodí za hranici reality, nikdo neví, proč rudnu a proč si nervózně hraju s rukama, nikdo netuší, proč se neodvážím se otočit a podívat za sebe. Nejspíš nikdo ani nepostřehl, že se mě dotýká cizí člověk.
Ten neuchopitelný okamžik mohl trvat věčnost a přesto by neztratil nic ze své síly. Trval ovšem pár minut. Najednou mě ruka přestala hladit a za vlasy zatáhla. Do mého ucha se jako z jiného světa ozval reálný hlas a slovo: „Vystup.“
Jako v hypnóze jsem vystoupila a poprvé se zmohla na to se otočit a podívat za sebe.