Další

Na to, abych svým pocitům úplně porozuměla, bych potřebovala větší odstup. Směsice emocí, která ve mně bují, má něco z vášně, smutku, bolesti i touhy.

Poznávám, že mé city jsou výjimečné a okolí zcela cizí, nepochopitelné. Pokračovat ve čtení “Další”

Vztek

Masochistka. Dominantní. Submisivní. Sadistka. …

Zastávám v životě spoustu rolí: od těch doma po ty v práci. Každá vyžaduje někoho jiného. Všechny ty osoby jsme já. Ztrácím v tom sama sebe. Potkávám jen své kusy. Jediná emoce, která za něco stojí, je vztek. Ten ty kusy spojí dohromady.

Pokora

Přála bych si být pokorná. Mám představu poslušné, klečící otrokyně, která své velké oči toužebně upírá směrem ke svému Pánovi.

Problém je v tom, že nejsem moc submisivní. A také v tom, že jsem docela velká semetrika. Navíc jsem často náladová, hašteřivá a protivná. Mám dost stresující práci a často si to často vybíjím doma. Umím pořádně sekýrovat. Jsem panovačná.
Výsledný obraz je strašný. Mrzí mě to. Přála bych si být lepší.
Ale stačí jediný Jeho pohled, kterým si mě omotá kolem prstu. Pohled, pod kterým taju a rozpouštím se. Ten pohled, kterým mě dostal do kolen před lety a kterým mě dostane na kolena, kdykoli se mu zlíbí. Pohled, který vibruje každým milimetrem mého těla. Pohled, který se mi stal drogou a který bude protýkat mými žilami až do nejtemnější smrti.
A stačí jediný Jeho dotek. Jediný dotek Jeho ruky, kterou mě pevně uchopí a uzamkne, jako v nejpevnější kleci. Jediný dotyk, kterým mě k sobě přitáhne, jako malého pejska, bezmocného se jakkoli vzepřít. Jeho stisk, z kterého vyzařuje tolik síly, elegance a odhodlání, mě ovládne jako nevyvratitelný argument. Uvrhne mě slastné touhy se mu bezmezně oddat.
Pod jeho nadvládou se měním. Stávám se lepší. Jsem pokorná. Byť mnou vibruje vzrušení, duší se mi rozlévá uspokojení a pocit bezpečí, který mi nedá nic, než možnost smět být v Jeho moci.

Můj pohled na BDSM komunitu

Žijeme v době comming outů. Homosexuálové se otevřeně hlásí ke své orientaci, externalizujeme své politické přesvědčení a řadíme se do jednotlivých škatulek ohledně preference značek oblečení, aut holicích strojků atd.
Z principu se neúčastním internetových diskusí. Přijde mi to jako absolutní mrhání časem. Nicméně občas si některou přečtu, nebo nejsem ušetřena aktuálního dění. Zjišťuji, že na internetu začíná krystalizovat cosi, jako „správné BDSM“. Nejsem zastáncem „Best Practice“ ani v řízení podniku, natož v posteli. Sex je příliš individuální. A BDSM je sex.

Od mala jste konfrontování s tím, jak by měl ideální sex vypadat. Známe to z filmů, časopisů atd. Pokud partneři nedosahují společně orgasmu – něco je špatně. Pokud pár u sexu nevypadá jako naaranžovaní modelové – něco je špatně. Zvykli jsme si sami sebe vnímat ve světle reklamy na ideální život. A tato mediální masáž nám už leze i do postele.
Masová komunikace nám leze i do BDSM. Vzniká zde něco jako střední proud a každý, kdo se mu vymyká, dělá něco špatně. Pořádají se spankové workshopy, mladí domíci se trénují v použití bičíku. BDSM scéna se „profesionalizuje“, ale ne v pozitivním slova smyslu. Takzvané „celebrity“ vystavili svoji auru na přesvědčování ostatních, že oni jediní správně vědí, jak to BDSM provozovat.
Promiňte, ikony BDSM scény, ale pro mě je sex hlavně zábava. Sem tam se u toho stane nehoda, sem tam se něco nepovede, ale to už k životu patří. Sama vím, co se mi líbí a co chci v posteli dělat. Nestojím o to, aby mi někdo školil Pána v tom, jak mi má dát na prdel.
BDSM není nic mimo nás. Není to soubor praktik, které když se naučíme, dosáhneme sexuálního uspokojení. Je to přístup k sobě samým, je to respekt k vlastnímu tělu. BDSM je o sebeúctě – i když jsem jiný, i když jsem úchyl. BDSM není nic, co si musím vytetovat na tělo. Někdo má rád vdolky, jiný zase holky. Nemusíme to nikomu cpát, nemusíme s tím na veřejnost, nemusíme se za sebe stydět, ale není to ani žádná cnost.
A morální ponaučení? Vy, mladí a začínající, nesmíte jim skákat na špek. Hrajte si a poznávejte svoji sexualitu bez předsudků, že nezapadáte do škatulek, které tu pro Vás vytvořily „BDSM celebrity“. A Vy, zkušení harcovníci, neberte se tak vážně. Je hezké, že se můžeme setkávat prostřednictvím internetu a navzájem se inspirovat, ale u inspirace by mělo zůstat. Každý ať si pak najde to své.

(Ne)Bezpečnost v BDSM

Nejsem zastáncem pravidel bezpečnosti v BDSM.

– Neuznávám STOPku. Hranice jsou přece od toho, aby se porušovaly. Když jde do tuhého, nezbývá než moc pěkně a pokorně prosit.
– Šla jsem k Pánovi domů 8. den od objevení jeho osoby na internetu. Tam jsem se dle rozkazu hned za dveřmi do naha svlékla a nechala se překvapit, zda ještě někdy uvidím maminku a tatínka.
– Mám ráda extrémní, život ohrožující hrátky. Zatím mě Pán ještě neuškrtil.
– Dezinfekce u krvavých praktik je otravné zdržování. Jediná výjimka jsou alkoholové tamponky – zbožňuji jejich vůni.

A zatím žiju 🙂
GL&HF

Úcta

Původně jsem chtěla napsat článek jinak. Měl být o tom, že i dominanti by se měli chovat slušně a úctu, kterou vyžadují, by si měli zasloužit. Jenže když to tak vezmu, není to pravda.

Ano, dominance nespočívá v tom, že domík nepomůže subince s těžkým nákupem, nebo ji nepustí do dveří. Ale na druhou stranu, dominantovi ráda odpustím značnou míru samolibosti. Odpustím mu i to, že na mě kašle a že jsem to já, kdo musí přijít a usilovat o jeho přízeň.

Čím to je? Co mě nutí vzhlížet k někomu, kdo není vzorem všech ctností?

Podle mě je to charisma. Pán má mít prostě něco, co ho činí Úžasným. Je to jeho individuální kouzlo. Vyzařuje z něj prostě něco, kvůli čemu před ním chci padnou na kolena.

Ne, Pán není éterická bytost. Nevznáší se na obláčku, prdí a krká asi tak jako každý. I jeho metabolismus funguje obvyklým způsobem a strava, kterou pojídá, se v jeho útrobách nemění na motýlky.

Přesto toužím pokleknout k jeho nohám a stulit se v jeho bezpečném obětí. Přesto vím, že Pán si zaslouží moji úctu. I přes to, že si ji nijak aktivně zasluhovat nemusí.

Jaký na to máte názor vy? Má si pán zasloužit přízeň subinky, nebo je to naopak?

Dominanti vs. Hulváti

Člověk narazí na spoustu typů lidí. Obzvlášť pokud je subinka hledající na internetu svého Pána. Jenže hranice mezi rytířem v lesklé zbroji a neurvalým hulvátem je dost tenká.A nejde jen o muže – v tomhle jsou si obě pohlaví rovna: i ženy dominky mohou být pěkné hulvátky.

Je těžké tyhle dvě skupiny od sebe na první pohled odlišit. Jistě, někde je to jasné na první pohled. Jenže pokud hulvát není úplně blbý, nedá své hulvátství okatě na obdiv a zakrývá ho rouškou samolibosti.

Možná jsem naivní, nebo jsem jen měla velké štěstí, ale jsem přesvědčená, že i dominant se ke spodku může chovat slušně a s úctou. Není ostuda, když dominant podrží subince dveře nebo jí pomůže s těžkou taškou. Zkrátka i dominant může mít úroveň.

K tomu patří i to, že dominant by si měl být vědom, že není domíkem „z boží vůle“, ale že i on si musí úctu svého spodku zasloužit. Jak má sub vzhlížet k někomu, kdo prdí, krká, mluví vulgárně a celkově se neumí chovat? Nemělo by i v D/s vztahu platit, že účastníci si sebe musí vážit navzájem?

Piss

Právě jsem v kuchyni připravovala Pánovi snídani, když jsem slyšela, že otevřel dveře od ložnice.

„Dobré ráno, Pane. Jak jste se vyspal?“ Přála jsem mu radostně.
On nic.
„Co si přejete k snídani?“ Pokračovala jsem. Čekala jsem, že odpoví, že je mu to jedno – vždycky tak odpovídá, ale nyní nic.
Mezi tím už došel ke mně do kuchyně. Stál přede mnou jen v horním dílu pyžama, tak jak právě vstal z postele, a v ruce měl okovy. Na tváři měl tvrdý, nekompromisní výraz.
Hlavou se mi v tu chvíli honily různé myšlenky, ale jen jste stála a čekala, co přijde.
Pán ze mě stáhl moji modrou saténovou noční košilku, která se mi jediným hladkým pohybem svezla ke kotníkům. Pevně mi chytil ruce a během chvilky mi nasadil okovy a spoutal mi obě drobná zápěstí za zády. Pokochal se pohledem na mě a pak mě hrubě chytil za vlasy a odtáhl do koupelny.
Dostala jsem strach a prosila, aby mě pustil. V koupelně semnou vždycky prováděl nejhorší věci. Vzpomněla jsem si, jak mě topil ve vaně, nebo sprchoval ledovou vodou a začala jsem se vzpouzet.
Nebylo mi to nic platné. Pán mě držel pevně a kromě toho, že jsem si vytrhla pár vlasů, jsem si nijak nepomohla.
Násilím mě vtlačil do vany a přinutil kleknou si tváří k Němu. Pokorně jsem držela a už se nevzpouzela.
Sundal si pyžamo a stál naproti mně úplně nahý. Prohlížela jsem si Jeho tělo, pevné a štíhlé, elegantní jako antická socha.
Pak mě znova chytil za vlasy a zaklonil mi hlavu.
„Otevři hubu!“ Poslechla jsem a s napětím čekala, co přijde.
„Tak jsi hodná čubka. Pěkně drž!“ Pochválil mě a Pán, ale nepřestával mě držet za vlasy. Bylo to docela bolestivé.
Druhou rukou si chytil svůj penis a nasměroval ho do mé tváře. Začal močit.
Proud ranní moči mi pronikal do úst i do nosu. Zanechal všude příšernou pachuť a zápach. Zvedal se mi žaludek, ale nemohla jsem se nijak bránit, jen jsem kňučela. Když jsem zavřela pusu, Pán mi svůj proud nasměroval přímo do nosu. To při zaklonění hlavy způsobilo to, že mi moč tekla přímo do krku a já se začala topit. Musela jsem zase otevřít ústa.
Snažila jsem se uhnout, ale Pán mě držel pevně.
Horká moč mi stékala po tvářích po celém těle. Plakal jsem, byla jsem zoufalá, snažil jsem se prosit, aby toho nechal, ale nebylo to nic platné.
Pustil mě až ve chvíli, kdy byl Jeho měchýř zcela prázdný.
Vzal sprchu, pustil vodu a začal mě jemně omývat. Usmíval se a chválil mě, že jsem hodná čubička. Pak mi uvolnil ruce, abych se mohla sama umýt a vlezl si ke mně do vany…

Pocity, touhy a sny

Než jsem poznala Pána, věřila jsem, že nic takového jako bdsm k životu nepotřebuji. Měla jsem za sebou pár zkušeností, ale považovala jsme to spíš za přešlápnutí. Jediné, co bylo stále přítomné, byly sny – velice živé, někdy brutální, jindy spíš dojímavé. Nevěnovala jsem jim pozornost. Patřily ke mně, ale netoužila jsem je naplňovat.

To se změnilo. Když jsem poznala Pána, díky němu jsem získala sílu připustit si, že mi vždy cosi chybělo. Vždy jsem toužila žít ve vztahu Pán – otrokyně. Díky Pánovi jsem si dokázala připustit spoustu svých snů a tužeb, které dřív zůstávaly potlačovány, protože nezapadaly do mé představy o ideálním životě.

Jenže to není tak jednoduché. Ruku v ruce se sebepoznáváním přišlo i zjištění, že mám dva protichůdné sny. Jeden vylučuje druhý. Jeden sen žiji, druhý zůstává nesplněný a skrytý pod víčky.

Sen první: Chci mít skvělého muže a rodinu, tak dvě až tři děti, skvělou práci, pěkný domek, psy, rodinou idylku. Sním o muži, který je hlavou rodiny a který je mi stabilní oporou. Sním, že jsem takovému muži věrnou a oddanou manželkou a že mu říkám Pane a poklekám před ním. Ale normálně žijeme, děti chodí do školy, já i muž chodíme do práce…idylka.

Sen druhý: Chci být otrokyní na řetězu, vězněnou a znásilňovanou bezohledným mužem. Být sterilizovaná a používaná jen jako věc. Nemít žádná práva, být krutě týrána a držena jen někde ve sklepě využívaná při nějakých orgiích pro potěchu hostů mého věznitele. Sním, že jsem vězněm muže, kterému musím říkat Pane a poklekat před ním.

První sen si začínám plnit. Pán je mužem, o kterém jsem vždy snila. Bohužel, splnění prvního snu vylučuje splnění snu druhého a naopak… Ať si vyberu cokoli, vždy tu bude ten druhý sen. Mé sny se nikdy nenaplní. Jak se s tím smířit? Jak přijmout touhy tak protichůdné? Tak i tak toužím být oddaná svému Pánovi, jen forma se liší…

Obojek

Včera se přihodila strašná věc. Pán ztratil můj obojek.

Leželi jsme na posteli, večerní pohoda, klid, víno a na ntb Futurama. Tulila jsem se k Pánovi a tichým hlasem vyslovila prosbu.
„Pane, prosím, nasadíte mi obojek?“
Tím to začalo. Pan byl potěšen a rád by mi mé přání splnil. Kdyby mohl… Můj obojek nebyl nikde k nalezení. Pán prohrabal hrabice s úchyláckýma hračkama pod postelí. Našel okov, dva ostnaté stahováky, ale můj kožený krásný milovaný tam nebyl.
Zmocnila se mne panika. Dobře, zas tak velká panika to nebyla, ale zajímalo mě, kde jen může být.
Společně s Pánem jsme prohledali byt od knihovny až po koupelnu – nic. Zaměřili jsme se tedy na ložnici. Přerovnali jsme šuplíky s oblečením, prolezli noční stolky, šťourali pod postelí. Nic.
Pán už to pak vzdal. Ležel na posteli, popíjel víno a bavil se pohledem na čubičku usilovně hledající svůj obojek.
A pak to přišlo. Vytáhla jsem zpod postele krabici s koženými hračkami, kde měl obojek původně být a kterou jsme s Pánem oba asi třikrát prohledávali. Najednou tam byl. Můj krásný tmavý kožený obojek s kovovými hroty. Vítězoslavně jsem ho přinesla a položila před Pána na postel. Spokojeně se usmál, pohladil mě a vyzval, ať si zvednu vlasy. Poslechla jsem a sklonila hlavu. Ucítila jsem pevný dotyk kůže na svém krku, jak mi Pán obojek zapíná. Pak si mě za něj přitáhl k sobě…