Rodinný večer

“Pane, dáte mi výprask?” “Tak jo. A čím? Rákoska? Bič?” “Řemenem.” Vypísknu nadšeně. “

“Tak jo. Ale je to hlučný.” “Já budu hlučná.” Dodávám rozverně, ale když se otočím, Pán už z riflí vytahuje řemen. Nějak mi nedošlo, že ho má. Úsměv mi trochu ztuhne na rtech, ale co už. Za 3 dny mám jít s týmem do wellness. Ta jelita snad v plavkách schovám. A když ne, tak co. Beztak všichni ví, že jsem masochistka. Sundavám si kalhotky. Dávám si záležet, abych vyšpulila zadek, pak předklon, propnout kolena. A nechat kalhotky spadnout na zem. Vím, že se dívá. I když dělá, že ne. Rajcuje ho, jak ho provokuju. Má dobrou náladu. Já taky. Ta láhev prosecca, co jsme před tím vypili, udělala své. Mám pocit, že mi v klíně hoří požár. Ten výprask potřebuju. Lehám si na gauč a první rány dopadnou. Pán se s tím dneska nemaže. Sází mi jednu ránu za druhou. Bez přestávek, bez velkého míření. Povzbuzují ho moje vzdechy, které jsou někde na půl cesty mezi bolestí a vzrušením. Rány postupně získávají na intenzitě. Možná jsem s tím výpraskem měla být konkrétní. Kolik tam ještě dostanu? A kolik vydržím? Když dopadají na plocho, dá se to vydržet, byť nehty zarývám do potahu gauče. Ale když se řemen přetočí a dostanu hranou, bolestí se vzepřu na rukách, ale uhnout se neodvážím. “Tak ti cm nějaký pořádný rány, jo?” Cože? Copak tohle nebyly pořádný rány? Nebyly. To je mi jasné, jakmile se Pán napřímí a pořádně rozmáchne. Rána, která dopadne na mou opuchlou zadnici je bez diskusí pořádná. Vykvíknu o malé prasátko, ale držím. Pán se usmívá. Je to ten samolibý úsměv, kdy mu září oči. Vím, že si to užívá. Pak přijdou další rány. Dává si záležet, aby mě to bolelo, opravdu bolelo. Nevím, kolik jich je, protože nezvládám počítat. Soustředím se jen na bolest a jak ji vydržet. “Tak co, chcete mě ošukat?” Snažím se, aby můj hlas byl pevný a nebylo v něm slyšet zoufalství. Když mě bude šukat, už mě nebude bít. A taky to potřebuju. Nevím, jak je to možné, ale výprask udělal své. Cítím, že jsem mokrá až do půlky stehen. Pán se kleká mezi moje kolena. Cítím teplo, které z něj sálá, energii, která z něj proudí. “Tak co, líbí se Vám můj červený zadek?” “Ale jo, je červený. Ale chybí tam jelita.” “Tak je udělejte.” Cítím, jak mým klínem projede nový poryv vzrušení. A taky cítím, že se Pán zvedá. Bere si ruky rákosku. Sakra, tohle bude fakt bolet. Zatnu zuby a čekám na první ránu. Pán svou drzou, nadrženou čubku vůbec nešetří. Rány jdou za sebou v těsném sledu, plnou silou. Jo. Tohle fakt bolí. Skučím bolestí a u každé rány doufám, že bude poslední, a mezi vzdechy prosím, aby toho Pán už nechal. “Tak ještě poslední.” Oznámí Pán po krátké pauze. To je pro něj typické. Přihlédne si škody a rozloučí se se svým dílem poslední ranou, kterou si fakt užije a dá do ní celou sílu. Pak už si kleká mezi moje mokrá stehna. Roztahuje mi kundu a prstem hrubě zkouší moje vzrušení. Pak ti přijde. Cítím, jak do mě proniká. S každým přírazem o vzrušení roste. Chci si to vychutnat, prožít to s ním. Nestojím o svůj orgasmus, který by mi jen zastřel požitek z Jeho vyvrcholení, které přichází rychle s je mocné a uspokojující. Cítím extázi jeho orgasmu a je mi reálným prožitkem. Lehne si vedle mě. Kochám se pohledem na jeho ruce. Tolik let jsem jeho. Svatba, hypotéka, dvě děti. Tolik krizí, které jsme přestáli. A já jsem po tom všem ještě furt vyplácaná z jeho rukou. Doufám, že mě to nepřejde a je mi přitulené u Pána dobře.

Další

Na to, abych svým pocitům úplně porozuměla, bych potřebovala větší odstup. Směsice emocí, která ve mně bují, má něco z vášně, smutku, bolesti i touhy.

Poznávám, že mé city jsou výjimečné a okolí zcela cizí, nepochopitelné. Pokračovat ve čtení “Další”

Vztek

Masochistka. Dominantní. Submisivní. Sadistka. …

Zastávám v životě spoustu rolí: od těch doma po ty v práci. Každá vyžaduje někoho jiného. Všechny ty osoby jsme já. Ztrácím v tom sama sebe. Potkávám jen své kusy. Jediná emoce, která za něco stojí, je vztek. Ten ty kusy spojí dohromady.

Dominanti vs. Hulváti

Člověk narazí na spoustu typů lidí. Obzvlášť pokud je subinka hledající na internetu svého Pána. Jenže hranice mezi rytířem v lesklé zbroji a neurvalým hulvátem je dost tenká.A nejde jen o muže – v tomhle jsou si obě pohlaví rovna: i ženy dominky mohou být pěkné hulvátky.

Je těžké tyhle dvě skupiny od sebe na první pohled odlišit. Jistě, někde je to jasné na první pohled. Jenže pokud hulvát není úplně blbý, nedá své hulvátství okatě na obdiv a zakrývá ho rouškou samolibosti.

Možná jsem naivní, nebo jsem jen měla velké štěstí, ale jsem přesvědčená, že i dominant se ke spodku může chovat slušně a s úctou. Není ostuda, když dominant podrží subince dveře nebo jí pomůže s těžkou taškou. Zkrátka i dominant může mít úroveň.

K tomu patří i to, že dominant by si měl být vědom, že není domíkem „z boží vůle“, ale že i on si musí úctu svého spodku zasloužit. Jak má sub vzhlížet k někomu, kdo prdí, krká, mluví vulgárně a celkově se neumí chovat? Nemělo by i v D/s vztahu platit, že účastníci si sebe musí vážit navzájem?

Pocity, touhy a sny

Než jsem poznala Pána, věřila jsem, že nic takového jako bdsm k životu nepotřebuji. Měla jsem za sebou pár zkušeností, ale považovala jsme to spíš za přešlápnutí. Jediné, co bylo stále přítomné, byly sny – velice živé, někdy brutální, jindy spíš dojímavé. Nevěnovala jsem jim pozornost. Patřily ke mně, ale netoužila jsem je naplňovat. Pokračovat ve čtení “Pocity, touhy a sny”