Klícka jako pokojíček

Pán koupil klec.

Těšila jsem se do ní víc než týden. Když jsem do ní konečně mohla (nebo spíš musela) nahá vlézt, zdála se mi prostorná, útulná, krásná. Prý místečko, kde si můžu trucovat a kam za mnou Pán určitě nepůjde 🙂
Pohled na svět přes mříže klece je prostě jinačí, má svoje kouzlo. První hodinu dvě jsem tam byla opravdu ráda. Pozorovala jsem mříže, proužky kovu, které mě omezovaly. A venku „na svobodě“ se procházel Pán a jeho pes. Bylo zvláštní dívat se z klece na volně pobíhající zvíře a bylo krásné vidět přes mříže svého Pána. Pán mi sice pozornost nevěnoval, ale já jsem se na něj dívala a těšila se, až se na mě aspoň usměje.
Klec je opravdu prostorná. Můžu v ní pohodlně sedět, aniž bych musela ohýbat hlavu, jen vleže musím být schoulená, nohy si zkrátka nenatáhnu. Ale to je pěkný 🙂
Dokonce jsem v kleci měla i deku, nemusela jsem tak sedět na studeném plechu. Jenže deka byla postupem času spíš danajský dar. Opravdu strašně kousavá.
Zabalila jsem se do ní jak jen to šlo, zbytek těla chladil plech. Kousavost deky dosáhla stupně, kdy jsem ji odkopla do rohu a zadkem seděla na plechu. Pán v klidu spal, ničím nerušen a já přemýšlela, co jen budu celou noc dělat a jestli se dá usnout, když mi bude zima…
Začala bouřka. Pánův pes se bouřky bojí, a tak fenka začala kňučet a kňučela tak dlouho a usilovně, až ji Pán pustil do pokoje a v tu ránu i do své postele. Je nespravedlivost, když ona do postele smí a já musím být zavřená s kousavou dekou v kleci a to jen proto, že jsem nekňučela. Závidím psovi, že může k Pánovi. Asi umí udělat hezčí psí oči. A proč se říká „život pod psa“ to teda taky nevím 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..