Někdy se Vás bojím.
Když vidím ty světýlka ve Vašich očích. Nejsou to hodný jiskřičky, je to divoký, mrazivý, nekompromisní pohled člověka, kterého nic nezastaví a který se před ničím nezastaví, poháněného touhou jít za hranici všednosti, jít na samou hranici reality a všechno překročit, všechno podupat a na prázdném poli zasadit trifida, nebezpečného ale jistě krásného, protože je to přece pořád květina. Kytka, která umí sežrat.
V tu chvíli se bojím, protože vím, že už neexistují žádná pravidla, nic čeho bych se mohla chytit, žádná půda pod nohama. Jsem na dlouhém širokém poli s trifidem. Je to kdo z koho. Někdy mě sežere a někdy stihnu utéct a to jsem pak šťastná, uvolněná, dokonalá, protože jsem to zvládla a přežila a pocit vítězství je naplňující. Stejně naplňující jako prohra. Protipóly. Když je tu strach, tak jsem vhozená do prostoru a někdy padám a někdy letím. Dopadnu tak dolů, jak jen to jde, když se celou cestu není čeho zachytit a vzlétnu tak nahoru, jak jen je to možné, když mě při letu vzhůru nic nedrží a nic nestojí v cestě. Ten strach má zvláštní moc dostat mě do jiného světa. Strach je fascinující, ale není to pozitivní pocit. Protože když je tu strach, tak se prostě bojím.