Strach

Někdy se Vás bojím.

Když vidím ty světýlka ve Vašich očích. Nejsou to hodný jiskřičky, je to divoký, mrazivý, nekompromisní pohled člověka, kterého nic nezastaví a který se před ničím nezastaví, poháněného touhou jít za hranici všednosti, jít na samou hranici reality a všechno překročit, všechno podupat a na prázdném poli zasadit trifida, nebezpečného ale jistě krásného, protože je to přece pořád květina. Kytka, která umí sežrat.
V tu chvíli se bojím, protože vím, že už neexistují žádná pravidla, nic čeho bych se mohla chytit, žádná půda pod nohama. Jsem na dlouhém širokém poli s trifidem. Je to kdo z koho. Někdy mě sežere a někdy stihnu utéct a to jsem pak šťastná, uvolněná, dokonalá, protože jsem to zvládla a přežila a pocit vítězství je naplňující. Stejně naplňující jako prohra. Protipóly. Když je tu strach, tak jsem vhozená do prostoru a někdy padám a někdy letím. Dopadnu tak dolů, jak jen to jde, když se celou cestu není čeho zachytit a vzlétnu tak nahoru, jak jen je to možné, když mě při letu vzhůru nic nedrží a nic nestojí v cestě. Ten strach má zvláštní moc dostat mě do jiného světa. Strach je fascinující, ale není to pozitivní pocit. Protože když je tu strach, tak se prostě bojím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..