Procházka

I chůze městem se může zvrhnout…

Provokovala jsem, chtěla jsem ho vyprovokovat, ale místo toho jsem spíš vyprovokovala sama sebe. Aspoň jsem si to teda myslela. Zničehonic mě chytl za vlasy. Držel mě tak pevně a bolestivě, jak to dělá jenom on. Vždycky, když mě takhle chytne, mívám chuť se mu vytrhnout, ale mnohem častěji se k němu chci těsněji přitisknout a nechat se vést kamkoliv a k čemukoliv. Zrychlil krok a ještě pevněji stiskl. Cupitala jsem vedle něj jak malá holka, která něco provedla. Tiše a plná očekávání, co se bude dít. Byla tma, zima a bláto. Odvedl mě někde stranou-ovšem jen zdánlivě, kolem domy, pakoviště…

Řekl, ať si kleknu, a když viděl, že se mi do bláta nechce, svou výzvu zopakoval. Poslechla jsem. Jak taky jinak. Stáhl mi silonky, vyhrnul sukni a ošukal mě. Tolik se mi líbila ta živočišnost, ta touha. Když jsme se zvedli, byla jsem plná pocitů s podlamujícíma se nohama a s úsměvem na tváři a taky s vděčností za to, že mi věnoval svůj chtíč. Vděčná za to, že jsem ho mohla uspokojit, vděčná za to, že jsme oba od bláta ale spokojeni.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..