Bič pro bitch

Hned jak za námi zaklaply dveře bytu, bylo mi jasné, že dnes to bude jiné…

Pán se tvářil nekompromisně, naštvaně a chladně. Od vchodových dveří jsme udělali sotva pár kroků a chytl mě za vlasy, přimáčkl ke zdi a trochu pevněji mě stiskl pod krkem. „Tak ty chceš na dno, čubko?“ Se strachem v očích jsem nejistě přikývla. „Máš to mít.“ Jen jsem nasucho polkla, když jsem viděla jeho tvrdý pohled. Najednou mě přepadla úzkost a vlhkost…
Pán mě pustil a začal ze mě hrubě sundávat oblečení, donutil mě kleknout s hlavou položenou na zemi a abych takto i zůstala, pro jistotu mi ještě obutou nohou přišlápl vlasy k podlaze. S vystrčeným zadkem jsem polonahá klečela na studených dlaždičkách. Rukou mi vyhrnul sukni. Kalhotky jsem podle příkazu na sobě ani neměla. S hlavou pořád u země a zadkem nahoře jsem pomalu červenala studem, když Pán zkoušel, jak moc jsem mokrá a řádně to komentoval. Jeho ne právě jemné doteky mi z úst vyhnaly několik stenů. „Tak konec hraní, čubko.“ poznamenal Pán. „Zůstaň a ani se nehni.“ Sundal nohu z mých vlasů a odešel.
Moje kolena začínala trochu bolet a prsa se lehce dotýkala chladivé podlahy, což kontrastovalo s žárem mezi mýma nohama. Nehnula jsem se poslušně ani o kousek a jen napínala uši, jestli neuslyším aspoň náznak Pánových plánů. Bylo slyšet, jak něco hledá a to něco zřejmě našel. Pomalé kroky, které ke mně směřovaly, mě děsily a vzrušovaly. Přinesl jen provaz. Ruce mi přivázal ke kovové vzpěře umístěné u stropu mezi protějšími zdmi chodby. Přikázal mi, abych roztáhla nohy a délku provazu upravil tak, abych byla nucená stát na špičkách. Stoupl si přede mě a prohlídl si svou práci. Strhal ze mě napolo visící oblečení a já před ním stála nahá na špičkách s rukama vysoko nad hlavou. Chytil mě za bradavku a já se nemohla bránit. Kroutil s ní a mačkal, podle libosti. Snažila jsem se uhnout, ale to nebylo v mých silách. Pán se bavil. Na chvíli toho nechal, přitáhl si mě za vlasy, zapíchl se mi svýma očima do těch mých a zeptal se jestli se bojím. Nepromluvila jsem, jen jsem přerývané hlasitě dýchala. „Měla by ses bát, čubko.“
Odešel daleko ode mě, svázaná jsem byla čelem ke vstupním dveřím a Pán šel někam za mě na druhý konec chodby. Stál tam a bylo ticho, děsivé ticho. Vzduchem to zasvištělo a prásklo. Bič. Ježiši. Začala jsem se chvět a polil mě studený pot. Další rána už neprotnula jenom ticho a vzduch, ale dopadla na moje záda. Projela mnou bolest a já sebou cukla jak nejvíc mi to provazy dovolovaly. Padla další rána a já před ní neměla kam utéct. Bolelo to. Ale celá ta situace byla tak zvláštně dráždivá. To, že stál na druhém konci chodby, a přesto mě mohl donutit plakat. A slzy mi opravdu tekly, prosila jsem, ale i přesto vzduchem prosvištělo ještě několik ran.
Pán přišel ke mně a pohladil mě. Když stál tak blízko u mě cítila jsem se tak bezpečně. Teď mi bič nehrozil. Teď u mě stál můj Pán a jeho přítomnost mě uklidňovala. Zavěsila jsem se do provazů a doufala, že je konec, že teď už mě bude jen hladit. Pán se ale opět vzdálil a já ho s každým jeho krokem prosila ať zůstane u mě, ať mě odváže, ať už mě proboha nebičuje. Brečela jsem. Ale Pán šel dál, opět zvedl bič a vzduchem opět práskla rána. Někdy bič dopadl mimo moje tělo. To jsem si vždycky hlasitě oddechla a modlila se, aby to tak bylo už pořád. Někdy se ale potkal s mou kůži. Tělo se mi napnulo a slzy tekly v proudech.
Opět přišel ke mně a u mě už zůstal. Odvázal mi ruce a já se mu zhroutila do náručí. Objímal mě na stále studené podlaze. Šeptal mi, že jsem jeho, že si se mnou může dělat cokoliv ho napadne, že mu patří moje tělo ale i moje duše. Říkal, že jsem jeho otrokyně, otrokyně zbičovaná do krve. V ústech už jsem sucho měla ale teď v nich vyschlo ještě víc. „Do krve?“ zeptala jsem se pološeptem. „Ano, otrokyňko, do krve.“ Informace, která ochromila můj mozek. A já jen klesla hlouběji do Vaší již bezpečné náruče, Pane.

5 odpovědí na “Bič pro bitch”

  1. Dobrý den,
    krásná fantazie… ale je vidět, že ten kdo to psal, si to jen vymyslel… škoda 🙂
    Srdečně zdravím, M.

  2. Krásné.. přesně takový večer bych chtěla zažít s Tím , koho už tak dlouho, zoufale miluju.. Bohužel,k tomu asi nikdy nedojde, proto děkuji za tyhle příběhy.. Aspoň si to mohu představovat..

Napsat komentář: Johanna Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..