Subinka tvor nespokojený

aneb vývoj D/s vztahu.)

„poznávání“
Doba poznávání je hektická. Nač plýtvat časem a nevědět na čem jsme.
Chci zjistit jaká čubička je a přitom ona sama to neví. Prakticky to znamená, že se brzo setkává s věcmi, které neznala. Já poznávám ji. A ona poznává sebe. Zažívá množství pozitivních, ale i mnoho rozporuplných pocitů. Já jsem ten, který ji vede, ale i ten, který může za ty hrozné věci. A subčí oči prosí: Pomaleji.
Pán je ten koho má ráda, ale to co zažije za hodinu, chce rozdýchávat měsíce.

„pohoda“
Postupně se vytváří vztah. Ona ví co má čekat, Pán ji začne uznávat jako svoji subinku. Není již třeba zjišťovat a testovat. Stačí si užívat ten pocit: Jeden vlastní druhého.
Pán je ten koho má ráda, ale najednou se subinka začíná nudit.

„přitvrzení“
Pohodu a užívání si, kazí subčí roupy. Žádný problém, Znám ji a postavit ji do latě zvládnu. Není třeba si něco dokazovat přílišnou tvrdostí. Chci jen zpátky pohodu, nepotřebuji vymýšlet nové drsňárny a subinku zničit.
Pán je ten koho má ráda, ale přijdou prostá slova: Už z toho nejsem vystrašená a zdeptaná, nejsou ty lekce moc povrchní?

„kam dál?“
Mám zastřelit sebe a nebo subinku? .-)

Klícka jako pokojíček

Pán koupil klec.

Těšila jsem se do ní víc než týden. Když jsem do ní konečně mohla (nebo spíš musela) nahá vlézt, zdála se mi prostorná, útulná, krásná. Prý místečko, kde si můžu trucovat a kam za mnou Pán určitě nepůjde 🙂
Pohled na svět přes mříže klece je prostě jinačí, má svoje kouzlo. První hodinu dvě jsem tam byla opravdu ráda. Pozorovala jsem mříže, proužky kovu, které mě omezovaly. A venku „na svobodě“ se procházel Pán a jeho pes. Bylo zvláštní dívat se z klece na volně pobíhající zvíře a bylo krásné vidět přes mříže svého Pána. Pán mi sice pozornost nevěnoval, ale já jsem se na něj dívala a těšila se, až se na mě aspoň usměje.
Klec je opravdu prostorná. Můžu v ní pohodlně sedět, aniž bych musela ohýbat hlavu, jen vleže musím být schoulená, nohy si zkrátka nenatáhnu. Ale to je pěkný 🙂
Dokonce jsem v kleci měla i deku, nemusela jsem tak sedět na studeném plechu. Jenže deka byla postupem času spíš danajský dar. Opravdu strašně kousavá.
Zabalila jsem se do ní jak jen to šlo, zbytek těla chladil plech. Kousavost deky dosáhla stupně, kdy jsem ji odkopla do rohu a zadkem seděla na plechu. Pán v klidu spal, ničím nerušen a já přemýšlela, co jen budu celou noc dělat a jestli se dá usnout, když mi bude zima…
Začala bouřka. Pánův pes se bouřky bojí, a tak fenka začala kňučet a kňučela tak dlouho a usilovně, až ji Pán pustil do pokoje a v tu ránu i do své postele. Je nespravedlivost, když ona do postele smí a já musím být zavřená s kousavou dekou v kleci a to jen proto, že jsem nekňučela. Závidím psovi, že může k Pánovi. Asi umí udělat hezčí psí oči. A proč se říká „život pod psa“ to teda taky nevím 🙂

Léto se rozjelo

… a mě zaujaly tři obyčejné vanilkové situace:

a/ Vtip dne (tedy spíše noci)
Jdu kolem jedenácte v noci parkem. Míjím lavičku, kde sedí dvě náctileté holčičky. V tom se ozve: „Pane, nebojíte se takto pozdě?“ Ani neví, jak blízko byly znásilnění.-)

b/ Co to bylo?
Pravé poledne. Ten samý park. Jen blíže rybníku. Otočím se a deset metrů přede mnou tlustější hošík šuká dost pěknou micinku. Ta holka se mi dívala přímo do očí, ale co v nich bylo, nevím. Nevím, zda si subinka plnila sny a nebo jen blboučká kravička držela. A on si plnil svůj sen, nebo měl doma rodiče?

c/ Doba je zvrácená
Stejné město, ale rybník jiný. Opalovačka, koupání, pohoda a pak jekot jedné slečny: „Ty jeden blbče. Ta matrace je píchnutá. Já ti to říkala. Ty jsi vážně kretén.“ To neznělo jako nějaké BDSM. To byl jen obyčejný pár… do této chvíle i sympatický. A kluk i okolí si toho jekotu vůbec nevšímali. Asi jsou podobné scénky časté.

Bič pro bitch

Hned jak za námi zaklaply dveře bytu, bylo mi jasné, že dnes to bude jiné…

Pán se tvářil nekompromisně, naštvaně a chladně. Od vchodových dveří jsme udělali sotva pár kroků a chytl mě za vlasy, přimáčkl ke zdi a trochu pevněji mě stiskl pod krkem. „Tak ty chceš na dno, čubko?“ Se strachem v očích jsem nejistě přikývla. „Máš to mít.“ Jen jsem nasucho polkla, když jsem viděla jeho tvrdý pohled. Najednou mě přepadla úzkost a vlhkost…
Pán mě pustil a začal ze mě hrubě sundávat oblečení, donutil mě kleknout s hlavou položenou na zemi a abych takto i zůstala, pro jistotu mi ještě obutou nohou přišlápl vlasy k podlaze. S vystrčeným zadkem jsem polonahá klečela na studených dlaždičkách. Rukou mi vyhrnul sukni. Kalhotky jsem podle příkazu na sobě ani neměla. S hlavou pořád u země a zadkem nahoře jsem pomalu červenala studem, když Pán zkoušel, jak moc jsem mokrá a řádně to komentoval. Jeho ne právě jemné doteky mi z úst vyhnaly několik stenů. „Tak konec hraní, čubko.“ poznamenal Pán. „Zůstaň a ani se nehni.“ Sundal nohu z mých vlasů a odešel.
Moje kolena začínala trochu bolet a prsa se lehce dotýkala chladivé podlahy, což kontrastovalo s žárem mezi mýma nohama. Nehnula jsem se poslušně ani o kousek a jen napínala uši, jestli neuslyším aspoň náznak Pánových plánů. Bylo slyšet, jak něco hledá a to něco zřejmě našel. Pomalé kroky, které ke mně směřovaly, mě děsily a vzrušovaly. Přinesl jen provaz. Ruce mi přivázal ke kovové vzpěře umístěné u stropu mezi protějšími zdmi chodby. Přikázal mi, abych roztáhla nohy a délku provazu upravil tak, abych byla nucená stát na špičkách. Stoupl si přede mě a prohlídl si svou práci. Strhal ze mě napolo visící oblečení a já před ním stála nahá na špičkách s rukama vysoko nad hlavou. Chytil mě za bradavku a já se nemohla bránit. Kroutil s ní a mačkal, podle libosti. Snažila jsem se uhnout, ale to nebylo v mých silách. Pán se bavil. Na chvíli toho nechal, přitáhl si mě za vlasy, zapíchl se mi svýma očima do těch mých a zeptal se jestli se bojím. Nepromluvila jsem, jen jsem přerývané hlasitě dýchala. „Měla by ses bát, čubko.“
Odešel daleko ode mě, svázaná jsem byla čelem ke vstupním dveřím a Pán šel někam za mě na druhý konec chodby. Stál tam a bylo ticho, děsivé ticho. Vzduchem to zasvištělo a prásklo. Bič. Ježiši. Začala jsem se chvět a polil mě studený pot. Další rána už neprotnula jenom ticho a vzduch, ale dopadla na moje záda. Projela mnou bolest a já sebou cukla jak nejvíc mi to provazy dovolovaly. Padla další rána a já před ní neměla kam utéct. Bolelo to. Ale celá ta situace byla tak zvláštně dráždivá. To, že stál na druhém konci chodby, a přesto mě mohl donutit plakat. A slzy mi opravdu tekly, prosila jsem, ale i přesto vzduchem prosvištělo ještě několik ran.
Pán přišel ke mně a pohladil mě. Když stál tak blízko u mě cítila jsem se tak bezpečně. Teď mi bič nehrozil. Teď u mě stál můj Pán a jeho přítomnost mě uklidňovala. Zavěsila jsem se do provazů a doufala, že je konec, že teď už mě bude jen hladit. Pán se ale opět vzdálil a já ho s každým jeho krokem prosila ať zůstane u mě, ať mě odváže, ať už mě proboha nebičuje. Brečela jsem. Ale Pán šel dál, opět zvedl bič a vzduchem opět práskla rána. Někdy bič dopadl mimo moje tělo. To jsem si vždycky hlasitě oddechla a modlila se, aby to tak bylo už pořád. Někdy se ale potkal s mou kůži. Tělo se mi napnulo a slzy tekly v proudech.
Opět přišel ke mně a u mě už zůstal. Odvázal mi ruce a já se mu zhroutila do náručí. Objímal mě na stále studené podlaze. Šeptal mi, že jsem jeho, že si se mnou může dělat cokoliv ho napadne, že mu patří moje tělo ale i moje duše. Říkal, že jsem jeho otrokyně, otrokyně zbičovaná do krve. V ústech už jsem sucho měla ale teď v nich vyschlo ještě víc. „Do krve?“ zeptala jsem se pološeptem. „Ano, otrokyňko, do krve.“ Informace, která ochromila můj mozek. A já jen klesla hlouběji do Vaší již bezpečné náruče, Pane.