Minulost

Útržek z deníku osoby, se kterou se již nestýkám, ale bylo to pěkné a nostalgie stoprocentní. Ema, kdysi dávno 23.listopadu:

“Dnešní ráno otřáslo některými mými jistotami. Na mé poměry brzký budíček. Ale je pátek a vidina krátkého pracovního dne mi vstávání před sedmou hodinou dělá snesitelnějším. Naučené pohyby, venku je šero, pokoje je tichý, mozek cestou do koupelny ještě nepracuje. Najednou mi srdce přestalo bít, tohle se přece nemůže stát. Tohle už dávno není pravda! Ale to, jak se rozrazily dveře, se nedalo přeslechnout, ani rychlé, těžké kroky v předsíni. V tu chvíli mi tep vyskočil na sto dvacet, srdce se prudce rozbušilo. Pocity, které se z ničeho nic vyplaví pokaždé, když se objeví, byly tentokrát mnohem silnější. Leknutí přehlušil strach, najednou jsem se snažila v hlavě promítnout, co všechno se dá zjistit z rozespalého pokoje? Byla jsem snad neposlušná? A proč mi na tom jakkoli záleží? Panika a zmatek z toho, co se kolem mě děje, ale i z toho co se děje ve mně. Myšlenky se mi rozbíhaly na všechny strany a já jsem věděla, že za nimi je i vzrušení, to nezvladatelné vzrušení, které vždy přijde, aniž bych to mohla jakkoli ovlivnit. A to všechno během těch několika vteřin, než jsem vyběhla z koupelny a vrazila do něho ve dveřích. Usmíval se, a já v tu chvíli ztratila kontrolu nad tím, co se stane. Povalil mě na postel, věděla jsem, že se brzy bude chtít přesvědčit, jak to s mým vzrušením vypadá. Když jsem ucítila jeho prsty v sobě, vzdala jsem se. Je to chvíle, kdy přijmu svou pozici. Je tu cizí muž, sahá mi mezi nohy a já jsem mokrá, nebráním se a poslouchám. Přestávám patřit sama sobě. Přitom já přece nechci, nechci se podřizovat, nechci být někomu hračkou, nechci se stydět sama za sebe. Bojuju, pokaždé s tím bojuju a pokaždé přijde chvíle, kdy se vzdám. Tak tu ležím v tričku bez kalhotek, které doma nosit nesmím, vzdychám a pohybuju pánví tak, abych vyšla jeho prstům vstříc. Drží mě u sebe, mne poštěváček a objetím ubírá vzduch, který v těchto chvílích potřebuju víc, ale napětí v rozkroku je silnější a já ho chci cítit, chci, aby do mě zarazil svoje prsty. Chci! Je ráno, za chvíli musím do práce, sotva popadám dech, neumím si představit, že se jen tak zvednu a vyjdu mezi lidi. Usmívá se, jako pokaždé, když ze mě dostane to, co chce.

„Půjdeš dnes do práce s proužkama?“ To už jsem oblečená, připravená, pevná zem opět pod nohama. „Cože?“ Nechápu. „Nezapomněla jsi na něco? Slyšel jsem snad: Dobrý den, Pane?“
Ach, ne. Neslyšel. Dívám se střídavě do země a do zdi. Stačí jedna věta… „Neslíbila jsi snad, že mě tak budeš oslovovat?“ Slíbila. Nedokážu to, ale slíbila. „Dojdi si pro rákosku…“ Úsměv je tam stále, ale já vím, že to myslí vážně. „Teď ne, prosím, už tak mám zpoždění, teď to opravdu nejde.“ Podívá se na mě: „Dobrá, odložíme to, ano?“ Oddechla jsem si: „Odložíme.“ Nedokážu se tak rychle odpoutat od toho, co jsem prožila. Výprask netrvá dlouho, ale já bych po něm nebyla schopná ihned vstát a odejít. Ještě že cesta do města trvá dvacet minut. Stihnu se uklidnit, těším se na učení, těším se i na oběd. Oběd je vždycky fajn. S člověkem, s nímž si vesele povídám na neutrálním území a přitom oba víme, jak málo stačí, abych začala uhýbat očima.

Přijela jsem domů později, než jsem předpokládala. Byt byl prázdný, rychle jsem nakrmila rybičky, došla si na toaletu. Pokaždé, pokaždé se leknu, když z ničeho nic otevře dveře. Pokaždé v tu chvíli znejistím. A on se pokaždé usmívá. Nikdy to není záruka toho, že se mi nic nestane. Že se nestane něco, co se mi nebude líbit. Stál na chodbě, díval se na mě: „Nic?“ Mlčím. Nevím, tedy vím, ale mlčím. „Nevíš, co máš říct? Zase jsi zapomněla?“ Já vím, jen to nedokážu. Je mi jasné, že tentokrát se výprasku nevyhnu. Nevzpírám se. Jen doufám. „No pojď.“ Vidím, že má v ruce rákosku. Kde se tady vzala? Kdy? Ohne si mě přes koleno, stáhne kalhoty i kalhotky. A já nechci. Přesto se nebráním, aby to nedopadlo hůř než může. Cítím jak mě rákoska hladí přes holý zadek, přes stehna. Prohlubuje se mi dech. Já nechci být vzrušená. Tohle je přece výprask! V tom mi rákoska zajede do rozkroku, tlačí na poštěváček. Oba víme, že tam hladce klouže, protože je kunda mokrá. Najednou zajede dovniř. Zadržím dech. Pomalu mě s ní šuká. Už se neubráním vzdechům. Jsem celá napjatá, čekám, kdy to přijde a přitom mě rozptyluje vlastní vzrušení a stud. Být takhle vydaná napospas, nahý, vystrčený zadek, v sobě rákosku… „Počítat a děkovat umíš, ne?“ „Ano.“ „Neslyšel jsem oslovení.“ „Ano, Pane.“ Neváhám, nechci situaci zhoršit. „Jedna. Děkuji, Pane.“ Dostávám přes zadek a přes stehna. Rákoska mezi údery zajíždí do rozkroku. Stále mokrá. Bolest není nesnesitelná. Steny a vzdechy se mísí. Vydržím do deseti. Celou dobu jsem vzrušená. Tohle nikdy nepochopím. „Teď si to sundej.“ Ukazuje na kalhoty a kalhotky. Jsem stále přehnutá přes koleno. Stáhnu si oblečení. „Podej mi ty kalhotky.“ Roztahuje mi kundu. V tu chvíli pochopím, co chce udělat. „Ne!“ Je pozdě, bílá krajková tanga mizí vevnitř. „Víš, proč to dělám?“ Nevím! Nemám to ráda. Bolí to, když se vytahují. Proč? Ach. Vzpomněla jsem si, ale to teď přeci neplatí. Nesmím doma nosit kalhotky, také je doma nikdy nenosím, ale dnes jsem jen čekala, až přijde, abychom šli spolu na oběd. Jen jsem na něj čekala. Zalil mě pocit z nespravedlivého trestu. Vím, že je Pán. Že může cokoli. Ale tentokrát to není fér. (Takže si vlastně nemyslím, že může cokoli. Ach jo, je to všechno zamotané.) A je to na mně vidět. „Obleč se.“ Kalhoty, ponožky, sedím na zemi. „Pojď sem, co se děje?“ Nic strašného, nechci takhle jít ven. Ale vím, že půjdu. Klopím zamračená oči. Jako pokaždé, když se cítím ublížená. „Máš pocit, že dodržuješ, co máš a teď jsi nespravedlivě trestána?“ Přesně tak. Mlčím. Nechci to řešit. Nakonec tedy jdeme obědvat. A já se nevydržím dlouho zlobit, ani být dlouho naštvaná, když se na mě druhý hezky tváří. A on se na mě tváří hezky. Dokážu se od všeho odpoutat a bavit se o nezávazných tématech. „Jsi pořád ještě mokrá?“ Z ničeho nic otázka, která mě vyvede z míry. Nejsem, nemůžu být. „Nejsem.“ „Dobrá, dovedu tě domů a přesvědčíme se.“ Tohle mi nemá říkat. Nemám jistotu, že mě mé tělo nezradí. Jakoby ani nebylo mé. Ale dobrá nálada mě cestou zpátky neopouští. Ani když si musím zavolat a v tu chvíli se on rozhodne, že mi začne vytahovat kalhotky z vagíny. Musím se soustředit na rozhovor, hlavně aby na hlase nebylo nic poznat. Ale štípe to, škrábe, snažím se rychle a zdvořile hovor ukončit. Stojím před ním bez kalhot, mezi nohama mi je vidět část čouhajících kalhotek. Ať už jsou venku. Vytáhne je. „Tak se podíváme, jestli jsi opravdu suchá?“ Cítím jeho ruku mezi nohama. „Sáhni si tam!“ „Ne.“ Vezme mou ruku a navede mi ji do rozkroku. „Sáhni si!“ Nemá cenu odporovat. Strčím si prostředníček dovnitř, hladce tam vklouzne. „Tak co, jsi suchá?“ „Ne.“ Hlesnu. „Takže ty nejsi suchá? Jako to? Tvrdila jsi, že budeš suchá!“ Ohne mě v pase, a pomalu posouvá směrem k oknu. Za chvíli pochopím, že o okno nejde, pod oknem je topení. Drží mě ohnutou, roztahuje od sebe pysky a vystavuje tak kundu horkému vzduchu. „To pálí!“ Snažím se uhýbat, ale nejde to. Pálí mě holá, bolavá stehna, zadek, ale nejhorší je, když ucítím horký vzduch uvnitř sebe. „Musíme tu kundu pořádně vysušit.“ Ne, sténám bolestí a také strachem, abych se nespálila. Po chvíli mučení mě pustí. Sesunu se na zem, na chladnou zem. „Tak co, jak dlouho vydržíš suchá. Podíváme se, jestli jsi suchá? Ano?“ Mlčím. Nechci vědět, co se se mnou děje. Jakmile se mě dotkne mezi nohama, za nic neručím, cítím jen rostoucí napětí a nemůžu si od něho pomoci. Snažím se zůstat chladná, ale zbitá stehna a horký rozkrok mi nedají zapomenout, že klečím na zemi a to je pozice, ve které nedokážu být netečná. Zajede prsty do rozkroku a jen se usměje. „Zase mokrá! Jak to? Před chvilkou jsme kundu úplně vysušili, ale ona zase teče!“ Hrubě projíždí dovnitř a ven a já se ani nehnu, očima probodávám parkety, svázána vlastním studem. „Zkusíme ji znovu vysušit, třeba to tentokrát zabere.“ Opět mě postaví a přehne v pase, roztáhne kundu a já se opět marně snažím uniknout mučení. Už přeci musí být suchá! Říkám si v duchu. A snažím se nevykřiknout, když to zabolí. Nakonec zase skončím na zemi, s úlevou vychutnávám chlad parket a zase slyším výsměch v jeho hlase, když zkouší mou zmučenou kundu. „Mokrá děvka.“ A já jsem vděčná za jeho ruku ve svém rozkroku, svíjím se, když pořádně zatlačí na poštěváček. Hraje si se mnou, a já jen vzdychám, než mě z mého rozpoložení vytrhne nová bolest. „Au!“ Prudce zatahá za malé pysky a začne je vytahovat. Kroutím se, tentokrát bolestí. Pořádně je vytáhne a začne něčím omotávat. Opravdu to bolí. Neuvědomuju si, co se děje, stále ještě omámená touhou. „Au, au…“ Bolest roste, ale smíšená se vzrušením, mi bere sílu. Neubráním se výkřikům, koušu se do ruky, abych nevzburcovala sousedy, po tváři mi tečou slzy. Když jsou pysky pevně svázané, vede provázek mezi půlkami a uváže ho k úchytu na stěně. Je natolik krátký, že jediná snesitelná pozice je v předklonu. Kdykoli mě nutí se narovnat, musím stát na špičkách, což se nedá dlouho vydržet, když se nemám o co opřít. Jakmile povolím, bodne mě v rozkroku. Jsem uslzená, kňučím bolestí. „Teď se ani nikdo nemůže dostat k tvýmu poštěváku.“ Usmívá se. Mně do smíchu není, vyhýbám se mu pohledem, zlobím se. Ale on tentokrát pohlídal hranici, kdy by mě opustilo vzrušení a zůstala jen bolest a s ní zlost ze zbytečného utrpení. Odváže mě a já se sesunu na zem u jeho nohou. Otírám si slzy, ale nedá mi vydechnout, rychle kontroluje stav mého rozkroku. A já jakmile jsem tam ucítila jeho dotyk, bylo to jako pohlazení. Vzrušení nikdy úplně neopadlo. Rozkrok už rozbolavěný, a přesto jsem jeho dotykům vycházela vstříc. Jako bych byla opilá, nemohla jsem se těch dotyků nabažit. Svíjím se na zemi, zadek vystrčený, jak to má rád. Za chvíli se tělo začne třást blížícím se vyvrcholením, které ale nikdy úplně nepřijde. Nestačím se ani pořádně vydýchat a znovu přestávám ovládat svoje tělo. Nejdříve nohy, proplétají se, chvíli je tisknu pevně k sobě, potom zase roztahuju, aby měl ke mně lepší přístup. A když už to nemůžu vydržet, když už mě poštěváček pálí, snažím se utéct před bolestí i před svým vzrušením. Instinktivně uhýbám, ale nikdy ne dost daleko ani dost rychle. Zadrží mě, a jeho ruka mě pořád hladí, svírá, pevně mě chytne a prsty zarazí hluboko. A já už nemůžu, choulím se do sebe. Slabá. Vydaná. „Tak co, tvoje kunda už toho víc nesnese? Myslíš, že už víc nevydrží?“ Mlčím, v hlavě se mi rojí odpovědi, které ode mě ani neočekává. Ovládaná, podmaněná. Nevím co si sama se sebou počít. Marně se snažím sesbírat drobky jistot. Zmateně uhýbám pohledem. „Chtěla by ses schovat sama před sebou? Co? Děvko?“ Ano, chtěla bych utéct. Ale teď už nemám vlastní vůli. Teď už nestojím proti němu, nevzpírám se, přijala jsem svou slabost. „Roztáhni nohy.“ A já je roztáhnu. Poslechnu, protože v tuhle chvíli udělám, co řekne. Protože nepatřím sama sobě. První rána přes rozkrok mě překvapila, bolí to. Trhnu s sebou, ale netroufnu si dát kolena k sobě. Držím. Poddaná. A zase cítím jeho prsty, zase mne poštěvák, zase mě šuká rukou a já nevím, kde se to ve mně bere, ale chci to. Chci, aby mi to dělal, aby udělal cokoli. Opět se svíjím a kroutím. Dává mi svou ruku před pusu, otírám se o ni jako nadržená fena. Strčí mi prsty do pusy a já jsem vděčná, že mám co sát a lízat. Ruka v kundě mě šuká jemněji a já chci dojít až na konec. Jdu za prstama, které se mi vzdalují. Vzdychám a kňučím, jak se plazím po zemi, hnána primitivními pudy, abych neztratila kontakt s tím jediným pevným, co mě spojuje s realitou. O čase nemám pojem už dávno, v tuhle chvíli přestal existovat prostor. Bradavky si třu o parkety, vnímám chlad podlahy, ztrácím sama sebe, cítím jen ruce, které mě vedou. Plazím se za rukou, kterou později vystřídá Pánova bota. Držím se jí. Ponížená, nadržená, jeho. „Pojď za pánem, no pojď ještě kousek.“ Odevzdaná. Naprosto. Následuju po zemi jeho botu. „Přitul se k tý noze!“ Ucítím na zadku ostrou ránu. „Pořádně se přitul! Třeba se tě potom Pánovi zželí a nebude tě tolik bít!“ Přichází další silné rány, cítím je i přes tu mlhu. Bolí hodně, ale já neuhýbám, jen se ze všech sil lísám k Pánově noze, abych se mu zalíbila. „No vidíš, jak to umíš.“ V tu chvíli mě nechá. Vyčerpanou. Nahou. Zranitelnou. Odhalenou.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.