Tetování

Budu potetovaná 😉

Možná za pár dní, možná za pár týdnů – čeká mě tetování. Speciální. Bude mě tetovat Pán. Vlastně ještě ani nevím, co mi vytetuje. Ve hře je několik variant. Zatím to nejvíc vypadá na nápis: Vlastníkem této čubky je ***, kde *** znamenají Pánovo jméno a příjmení.
Napůl mě to rajcuje, napůl děsí. Představa, že už navždycky bude do mé kůže zaznamenáno, co jsem a čí co jsem, je zvláštní. Co když to někdo uvidí? Rodiče, kolegové, nadřízení… Zase na druhou stranu, jsem taková, jaká jsem. Nemusím se stydět za to, že jsem čubka, když mě to činí šťastnou. Nemusím nikomu vysvětlovat co a jak. Pokud mě někdo odsoudí kvůli tetování, možná dobře mu tak 😉
Jak se na danou problematiku díváte Vy i vy? Odsoudili byste někoho jen kvůli tetování, nebo byste spíše ocenili jeho odvahu žít svůj život po svém?

Submisivita

Blogy, auditka a chaty jsou plné “subinek”, které v horším případě řeší, co by Pán dělat neměl (to je mi zcela odporný přístup) a nebo které z nějaké motivace (láska, závazek, vděčnost) jsou ochotny se Pánovi přizpůsobit (těch si vážím, ač dle mého nejsou ideálem).

Skutečnou submisivitu vůči Pánovi vidím v tom, že subinka má radost ze služby – to samotné ji naplňuje. Není stroj a tak ji může při sexu „bolet hlava“, ale je šťastná, že ji Pán používá. Neběží potom na auditko, aby sdělila, že ideální Pán by ji večer při bolesti neotravoval. Neběží potom na auditko, aby sdělila, že přes bolest položila Pánovi k nohám oběť. Ona si prostě jen vychutnává, že někomu patří. A místo stěžování si či vypisování obětí doufá, že tou bolestí Pánovi nepokazila prožitek. Doufá, že kvůli bolesti neprovedla něco špatně. A stydí se za svoji neschopnost, pokud by tomu bylo jinak.