Pozor návykové

BDSM může znamenat pár provázků či chytnutí za vlasy. Může však znamenat i víc…

… skutečnou bezmoc, ponížení. To, čemu se většina lidí vyhýbá, se stane cílem. To, čeho se druzí bojí. Subinka se toho stále bojí, ale chce to. Pocity se v ní perou. Jednou tvrdí, že na nic takového vlastně není. Jindy se probudí a cítí to v sobě. Cítí, že chce být na dně. Ten strach tam je stále, ale už se nebrání touze.

Nevím. Možná nikdy nezažít být na dně, tak jí to nechybí. Ale zažila a pak překvapí sebe i mě, co má v sobě. A čeho se jen tak nezbaví.

A tak jde život II.

Jsou dny, kdy je to se mnou horší než obvykle. Probudím se nadržená, pokud mám čas, trochu si se sebou pohraju, ovšem nedá se říct, že by mě to ukojilo…

V tramvaji sedím jako na jehlách a jen si představuju, jaký by to bylo, kdyby ten kdosi kdo sedím za mnou mě začal prsty projíždět vlasy, tahat mě za ně a něco sexy mi šeptal do ucha. Ani tahle představa mě příliš nadrženosti nezbaví, jen mě donutí povzdychnout si nad tím, že budu muset prostě vydržet bez toho. Ve škole mi není o nic líp. V tomhle mým žádostivým stavu se mi líbí snad každej. Proběhne pár provokativních pohledů, který naprosto nic neřeší. Dál mám mezi nohama žhavej plamen. Chtělo by to hasiče 🙂 Ve škole jsem zase mimo mísu. Jen tupě zírám a vzpomínám na nějakej sexy postelovej zážitek. Po laboratořích jdeme zase se spolužákama pít…a večer v lepším případě tancovat. Hmm tancovat…pěkně tělo na tělo, vrtět zadkem tak, abych cítila vzrušení toho za mnou. Cítit jeho doteky, jak si mě chytne za boky a rukama mi přejíždí po šíji, pár vášnivých polibků. Těla třoucí se o sebe pod tlakem chtíče. STOP. Dál už nesmím…ráda se takhle vzruším, ale jinak mám všechno ostatní zakázaný. Je těžký se tak rozjet a pak prostě odejít. Jen ještě chviličku bych chtěla. Ale po chviličce už se k odchodu nedonutím a to si prostě nemůžu dovolit. Jednodušší by asi bylo vůbec se ke klukům nepřibližovat, než je pak v záplavě touhy opouštět. Ale mám to tak prostě ráda. Není mi pomoci. Ostatně pomoc ani nechci…:-)

A tak jde život

Bylo tam úžasně! Byla jsem vzrušená na každým kroku. Rty i nohy se mi s vlnama vzrušení rozevíraly. Nejvíc asi poslední den. Asi jsem zvrhlá nadržená kurva…

Kurva, která se tak nechá unýst svou nadržeností, že by si to klidně udělala v bazénu plným lidí o proud tekoucí vody. Líbilo se mi to od začátku, už když jste mě chytil a nasměroval na trysku. Nebylo mi trapně ani stydno. Bylo mi provokativně a vzrušeně a pak i zvrhle. Zvrhle hlavně v tu chvíli, kdy se mi to začalo tak moc líbit a já jsme nechtěla, aby ta voda kdy přestala stříkat přímo na mou kundu. Natáčela jsem se tak, aby to bylo co nejpříjemnější a nejintenzivnější. Přes Vaše rameno, kterýho jsem se pevně držela jsem viděla ty hlavy lidí, kteří plavali kolem, jen kousek – půl metru ode mě – a já přímo vedle nich…tak nadržená. Zavřela jsem oči, aby mě nerušil pohled na ně a hlavu schovala k Vašemu tělu, abych nemusela řešit, jestli někdo pozná na výrazu mý tváře, jak moc se mi to líbí. Přišlo mi tak rajcovní, zvrhlý, bizardní, prostě tak kurevsky dobrý udělat se přímo před tolika lidma. Veškerá moje mravnost a slušná výchova byla ta tam…odnesla ji voda 🙂

A tak jsem se dál směřovala kundou na proud vody s análním kolíkem v zadku v davu anonymních lidí. Odtáhl jste mě a mně v hlavě jen dál řvalo, že to chci. Chci to všechno.

Bavilo mě, když jste mě pevně chytl za vlasy a přitáhl si mě k sobě. Bavily mě reakce lidí, kteří v mým očích hledali stopy bolesti a odporu a místo toho našli chtíč a touhu. Baví mě vzbuzovat pohoršení. Choval jste se vlastně docela střídmě, Pane. Neřekla bych ani slovo, kdybyste mi skutečně sundal vršek plavek a vedl mě za sebou bazénem. Tolik by mě to ponížilo, že bych sklonila hlavu a snažila si vnutit myšlenku, že se to vůbec neděje, že tam vůbec nejsem. Poslušně bych šla za Vámi jako pravá čubka. Čubka, která se stydí podívat se lidem kolem do očí, protože by určitě poznali, že jsem nadržená, že jsem Vaše a že udělám cokoliv, o co si řeknete. Pocity, který by taková procházka ve mně probudila by byly dost protichůdný. Stud, jakejsi pocit donucení, nemožnost utéct nebo to aspoň přerušit a do toho ta moje mokrá kunda… Píšu teď, jak mám takový situace ráda a přitom tenkrát s podvázanýma prsama jsem si to užít nedokázala. A lidi se dívali a lidi si mohli domýšlet, co jsem podle vykukujících provazů a já jim byla vystavena podobně jako ve výše popsaný situaci. Asi mi bolest kazí užívání 🙂

No už zase jsem mokrá… a to samý vzrušení chci vyprovokovat u Vás, Pane 🙂

*Bez korektury.*

Co to ve mně je?

Kde se to ve mně bere? Mohla bych mít klidnej a spokojenej život. Mám všechno, co k tomu potřebuju. Neumím si to ale užít, vychutnat a ani to neumím ocenit a vážit si toho. Nesnáším klid…a tak hledám, blbnu, bavím se…

Ale bavím mě to doopravdy? Není to už spíš něco ve stylu „ubavit se k smrti“? Baví mě bdsm ještě proto, že je jiný, nový, silný, šílený, ujetý, vzrušující, děsivý…. nebo je to jen moje osobní honba za další větší a monstróznější zábavou? Kam se ženu, jak to může skončit a kam se to bude stupňovat? Co budu dělat zbytek života, když teď za pár let třeba vycucnu všechno akční, co potkám, co mě bude bavit ve čtyřiceti v padesáti? A vydržím pak tak „nudnej“ a obyčejném život oproti tomu, v jakým tempu jsem si užívala doteď? Není náhodou čas přestat blbnout a dělat konečně něco užitečnýho