Často narazím na otázku co mám v BDSM rád. Jde udělat výčet praktik a přesto to o tom není. Podstata je jinde. Miluji pohyb nad propastí emocí.
Mám rád před sebou osobu, která se zmítá v pocitech. Miluji ten přechod mezi klidem a napětím. Přechod mezi vášní a ukojením. Přechod mezi pohlazením a trestem. Mám rád tu směs slasti a bolesti. Mám rád tulení se k noze, která kopla. Mám rád hledání ochrany u toho, který týrá.
Je to droga a je to stejně tak nebezpečné. Je to o hledání rovnováhy mezi splněním snu a zničením života. Je to o hledání protějšku toužícím po pokoření, stejně tak silně jako já ji chci podrobit.
Často jsem, to co chci, měl přímo před sebou. A pak to zahodil. Špatně jsem se rozhodl a vybudované zničil. Vlastně jsem hledal podvědomně city, ale pak před nimi utekl. Chyba!
Nepoznat ty pocity, tak snad mohu žít bez nich. Ale teď už to nejde. A tak doufám… Snad ještě dostanu šanci je najít a nebudu již tak slepý.
o tom píší občas psychologové, že násilné a „perverzní“ sex praktiky „si“ muž vyrobí (nevědomě samozřejmě) jako prostředek na to, jak dosáhnout sexu s ženou, ale přitom se vyhnout citovému vztahu (propojení na úrovni srdce?)
tedy jakoby u lidí, co mají strach ze vztahu
co je na tom pravdy, to si musí vymeditovat asi každý sám za sebe
taky je otázka, co s tím dělat, jestli uznat, že mám strach ze vztahu, uznat, že je to „špatné“ (přece protože to tvrdí psychologové a většina „normálních“ lidí)
nebo jestli to nechat být stejně jako člověk přijal svoji bdsm
a je to jen teorie, která může a nemusí být platná
to že kolem projel vlak a spadl strom, nemusí být automaticky důkaz, že strom spadl díky blízkému průjezdu vlaku
Přesně to o čem píšete, hledám taky a mám strach, že takového Pána nikdy nenajdu.