Tato otázka není nejhorší, ale je rozhodně nejčastější: „Co mi uděláte, když neposlechnu?“
Tato otázka navozuje pocit, že trest je vykoupením. Navozuje pocit, že když přijmu trest, tak je neposlušnost správná.
Trest, který tento pocit podporuje je nedostatečný. Trest není od hraní si. Není ani únikem z nudy. Není ani úlitbou Pánovi. Trest je motivací k nápravě. PROTO je principiálně špatně ho znát předem a přesto neposlechnout. Proto na tuto otázku neodpovídám. Přesto, občas udělám výjimku, ale pak si můžeš být jistá, že to co uslyšíš, se ti líbit nebude.
taky sem tuhle větu řekla 🙂 někdy na začátku, když sem byla ještě naivní a myslela si, že nějaký „ne“ Pána zastaví. Myslela si, že to bude podle mýho scénáře. A tak bylo opravdu třeba ukázat, že trest je vážně za trest a že já nejsem ta, která to má pod kontrolou 🙂 tuhle větu už nikdy neřeknu. Na tolik mám z případnýho trestu strach a respekt
Podobnú otázku som si voľakedy kládla aj ja sama. Bolo to hlavne preto, lebo ma myšlienka na trest tešila. V tomto bode sa odvolávam na bývalých pseudo pánov ( priateľov, partnerov ), ktorí so mnou nevedeli pracovať tak, aby som pochopila, že trest ma tešiť nemá a je to výchovný prvok. Až pri mojom terajšom priateľovi som pochopila, ako tomu v skutočnosti je. Z trestu sa stal výchovný prvok a to ma teší viac, pretože viem, že mu na mne záleží.
Možno je to problém väčšiny subiniek, ktoré nenarazili na muža, ktorý v skutočnosti je prirodzene dominantný a vie čo robí.
A pak už sub nemluví o potěšení z trestu, ale o potěšení ze svého podřízeného postavení.
Myslím, že raz skončím na čiernej listine všetkých feministiek, ale je to tak – to potešenie tam v skutočnosti je a pokiaľ je nefalšované, tak je to prirodzene pekné 🙂