Tlak nejen atmosférický

Nasadil jste mi obojek.

Ten široký, krásný, co obepíná můj krk, chrání ho, protože je křehký a také podporuje mou hlavu v tom, aby zůstala sedět pevně na krku. Mrazí mě vždycky, když mi ho zapínáte. Není to rutina a ani nikdy nebude. Skloněná před Vámi jen čekám až mi ho pevně sepnete kolem krku. Krčím se před tím krátkým skřípnutím kůže mezi okraje obojku, ale stejně mu nikdy neuniknu. A Vy mě chytnete za jedno z oček a vedete si mě vedle sebe. Cupitám podle Vás, podle toho, jak za obojek taháte. Stoupám na špičky, když ho při chůzi táhnete nahoru, abych měla dost kyslíku a dost pohodlí. Nemluvím. Ani Vy nemluvíte. Je tma a jsme venku skoro sami. Já na obojku a Vy – Pán. Zkoušíte moje reakce na to, když obojek přitáhnete nebo naopak odtáhnete, zkoušíte ho držet nahoře i dole, mezi můj krk a obojek cpete svoje prsty a já cítím tlak v hlavě. Nedusím se, ale klidně bych mohla…jen kdyby se Vám zachtělo. Cítím tlak nejen v hlavě, ale svírá mě to celou. Je noc a může se stát naprosto všechno. Kouzelná noc. Jdeme snad půl hodiny. V tichosti. Není třeba mluvit. Stejně by se mi nedostávalo slov. Nemůžu mluvit, když jsem moc nadržená, nebo moc vystrašená. Trochu mě děsí, že nevím, co bude a hodně mě rajcuje, že může nastat naprosto cokoliv.
Čím déle jdeme, tím víc houstne atmosféra. Graduje, stupňuje se a já mám pocit, že z toho všeho snad musím prasknout, jak jsem toho plná. Zatáhnete mě k lavičce. Je úplně mokrá. Pršelo. Vaše ruce mě pevně tisknou na bocích, na prsech. Stahujete ze mě kalhoty a prudce mě tisknete k mokré lavičce. Tlak se stupňuje snad ve všech bodech mého těla. Ležím na mokré studené lavičce, kam bych si normálně ani nesedla. Vlasy se mi máčí v malých kalužích ve zprohýbaném dřevě. Obličej se dotýká toho všeho studeného a vlhkého kolem. Přirážíte a já nejsem schopna vydat ani hlásku. Pohlcená atmosférou, bez hlasu, který by byl navenek slyšet, ale s hlasem uvnitř, který křičí, že tohle je to pravý, že tohle je nepopsatelně dokonalý.
Nemluvím ani cestou zpátky, to jenom dýchám. Zhluboka a nepravidelně. Pořád v šoku z toho, odkud se najednou vzala ta ohromující síla okamžiku.