„Pane, dáte mi výprask?“ „Tak jo. A čím? Rákoska? Bič?“ „Řemenem.“ Vypísknu nadšeně. „
„Tak jo. Ale je to hlučný.“ „Já budu hlučná.“ Dodávám rozverně, ale když se otočím, Pán už z riflí vytahuje řemen. Nějak mi nedošlo, že ho má. Úsměv mi trochu ztuhne na rtech, ale co už. Za 3 dny mám jít s týmem do wellness. Ta jelita snad v plavkách schovám. A když ne, tak co. Beztak všichni ví, že jsem masochistka. Sundavám si kalhotky. Dávám si záležet, abych vyšpulila zadek, pak předklon, propnout kolena. A nechat kalhotky spadnout na zem. Vím, že se dívá. I když dělá, že ne. Rajcuje ho, jak ho provokuji. Má dobrou náladu. Já taky. Ta láhev prosecca, co jsme před tím vypili, udělala své. Mám pocit, že mi v klíně hoří požár. Ten výprask potřebuji. Lehám si na gauč a první rány dopadnou. Pán se s tím dneska nemaže. Sází mi jednu ránu za druhou. Bez přestávek, bez velkého míření. Povzbuzují ho moje vzdechy, které jsou někde na půl cesty mezi bolestí a vzrušením. Rány postupně získávají na intenzitě. Možná jsem s tím výpraskem měla být konkrétní. Kolik tam ještě dostanu? A kolik vydržím? Když dopadají na plocho, dá se to vydržet, byť nehty zarývám do potahu gauče. Ale když se řemen přetočí a dostanu hranou, bolestí se vzepřu na rukách, ale uhnout se neodvážím.
„Tak ti dám nějaký pořádný rány, jo?“ Cože? Copak tohle nebyly pořádný rány? Nebyly. To je mi jasné, jakmile se Pán napřímí a pořádně rozmáchne. Rána, která dopadne na mou opuchlou zadnici je bez diskusí pořádná. Vykvíknu jako malé prasátko, ale držím. Pán se usmívá. Je to ten samolibý úsměv, kdy mu září oči. Vím, že si to užívá. Pak přijdou další rány. Dává si záležet, aby mě to bolelo, opravdu bolelo. Nevím, kolik jich je, protože nezvládám počítat. Soustředím se jen na bolest a jak ji vydržet. „Tak co, chcete mě ošukat?“ Snažím se, aby můj hlas byl pevný a nebylo v něm slyšet zoufalství. Když mě bude šukat, už mě nebude bít. A taky to potřebuji. Nevím, jak je to možné, ale výprask udělal své. Cítím, že jsem mokrá až do půlky stehen. Pán se kleká mezi moje kolena. Cítím teplo, které z něj sálá, energii, která z něj proudí. „Tak co, líbí se Vám můj červený zadek?“ „Ale jo, je červený. Ale chybí tam jelita.“ „Tak je udělejte.“
Cítím, jak mým klínem projede nový poryv vzrušení. A taky cítím, že se Pán zvedá. Bere si ruky rákosku. Sakra, tohle bude fakt bolet. Zatnu zuby a čekám na první ránu. Pán svou drzou, nadrženou čubku vůbec nešetří. Rány jdou za sebou v těsném sledu, plnou silou. Jo. Tohle fakt bolí. Skučím bolestí a u každé rány doufám, že bude poslední, a mezi vzdechy prosím, aby toho Pán už nechal. „Tak ještě poslední.“ Oznámí Pán po krátké pauze. To je pro něj typické. Přihlédne si škody a rozloučí se se svým dílem poslední ranou, kterou si fakt užije a dá do ní celou sílu.
Pak už si kleká mezi moje mokrá stehna. Roztahuje mi kundu a prstem hrubě zkouší moje vzrušení. Pak ti přijde. Cítím, jak do mě proniká. S každým přírazem o vzrušení roste. Chci si to vychutnat, prožít to s ním. Nestojím o svůj orgasmus, který by mi jen zastřel požitek z Jeho vyvrcholení, které přichází rychle s je mocné a uspokojující. Cítím extázi jeho orgasmu a je mi reálným prožitkem. Lehne si vedle mě. Kochám se pohledem na jeho ruce. Tolik let jsem jeho. Svatba, hypotéka, dvě děti. Tolik krizí, které jsme přestáli. A já jsem po tom všem ještě furt vyplácaná z jeho rukou. Doufám, že mě to nepřejde a je mi přitulené u Pána dobře.