Kdekdo tvrdí, že už v plenkách tušil, co je zač. Ale já to zjistil až v pubertě. Stačí se podívat na film o únosu a malý domík fandí lumpovi. Co s tím? To by asi neměl.
Maminka a tatínek přece říkají, že toto se nesmí. Toto je špatné. Tak tedy budu toužit, ale jako hodný chlapec své sny neprožiji. Jak **svědomité**.
Najednou jsou touhy větší, zmatky větší. Místo klidu občas deprese. A pak přichází zjištění, že jiní mají obdobné touhy. A že to má název, říká se tomu BDSM. Má to kupu složitých teorii, velkých slov a pro slovo konsensuální se to stává přijatelné. Tak holt jdeme lovit protějšek. Neb to co se dříve mělo dusit, najednou nutně musí ven. A začne **šílenství**. To co mělo zůstat utajeno se stalo středobodem. Jedna praktika střídá druhou. Vznikají krabice plné pomůcek. Domík se stává odborníkem na vše. Dokáže s kýmkoliv, cokoliv, jakkoliv. De Sade by se asi nečervenal, ale mnohé by mu jistě přišlo zajímavé.
A pak najednou je dnes. A já zjišťuji, že na krabice plné pomůcek padá **prach**. Z celého slavného BDSM zůstal jen skoro normální chlap. Chlap co prostě rád v sexu řídí, chce milovat a chce být milován. Ano, má rád bezmoc a pokochá se bolestí, ale už k tomu nepotřebuje krabice. Klidně si vystačí s chtíčem a touhou.
Nezbývá než jen souhlasit.
Tohle se mi stávalo už snad od 10 let. Bylo mi to divný ale nijak jsem to neřešila.
Pak jednoho krásného večera nade mnou zvítězila touha.
Už si přesně nepamatuji jak jsem to na internetu dohledala, ale ulevilo se mi když jsem zjistila že v tom nejsem sama. Dnes je mi „pouhých“ 19 a ještě stále nemám ucelený názor na to co se mi líbí. Vlastně jsem BDSM ještě ani nezkusila, jen tak lehce sama na sobě, jenže to prostě není ono.
Předevčírem jsem přišla na to že můj přítel je dominantní. Tím se pro mě všechno „zlehčilo“. Prý dostanu to co chci, ale formou toho co chce on. Moc se na to těším. Bude to moje první opravdová zkušenost.
Držím palce.-)
toto by bylo třeba vysvětlit vanilkovým lidem
že pokud se dovolí těm „hrozným úchylákům“ prožít si svobodně své touhy a přijmout je,
tak ty „divné touhy“ přijdou o velkou část své síly, přestanou být prioritní, „úchylák“ nemusí budovat ochranné bariéry, nemusí mrhat energií do potlačování a rozporování
a v konečném důsledku pár let prožití bdsm zůstane po zbytek života klidnějším, lepším, otevřenějším
neplatí to u osob, kde k bdsm je spojena výrazná psychická porucha, tam to nemusí vést do tohoto výsledku, ale takových lidí je mezi „úchyláky“ menšina