Místo pro schůzku jako stvořené?

Lidé se schází na různých místech, ale v rámci bdsm je snaha první setkání plánovat někde na veřejnosti-přináší to relativní pocit bezpečí. Veřejné místo-co třeba veřejná doprava. Aneb, schůzka v tramvaji může být sexy 🙂

Napsal mi: „Nastup do zadního vozu tramvaje přesně ve 12:05 a posaď se. Najdu si tě.“
Věděl, jak vypadám, on mě mohl poznat snadno. On byl pro mě ale jen anonymní obličej v poloprázdné tramvaji. Nastoupila jsem a přemýšlela přitom jestli mě pozoruje, jestli už ve voze je, nebo přistoupí později. I kdyby tu byl, nepoznám ho. Nerozhlížela jsem se příliš kolem a sedla si na místo. Napjatě jsem poslouchala, jestli se za mnou na sedačce bude něco dít, nějaký šramot, poposedání. Ale i když jsem uši napínala sebevíc, nic jsem neslyšela.
Moje myšlenky přetrh první dotek. Dotek neznámé ruky, dotek neznámého člověka na mých vlasech. Ten dotek mě přikoval k sedačce, donutil mě sklopit oči a zrudnout ve tvářích.
Tolik lidí je kolem a přitom nikdo z nich neví, co bouřlivého se teď ve mně děje. Nikdo neví, jak mě každé pohlazení hodí za hranici reality, nikdo neví, proč rudnu a proč si nervózně hraju s rukama, nikdo netuší, proč se neodvážím se otočit a podívat za sebe. Nejspíš nikdo ani nepostřehl, že se mě dotýká cizí člověk.
Ten neuchopitelný okamžik mohl trvat věčnost a přesto by neztratil nic ze své síly. Trval ovšem pár minut. Najednou mě ruka přestala hladit a za vlasy zatáhla. Do mého ucha se jako z jiného světa ozval reálný hlas a slovo: „Vystup.“
Jako v hypnóze jsem vystoupila a poprvé se zmohla na to se otočit a podívat za sebe.