Pokora

Přála bych si být pokorná. Mám představu poslušné, klečící otrokyně, která své velké oči toužebně upírá směrem ke svému Pánovi.

Problém je v tom, že nejsem moc submisivní. A také v tom, že jsem docela velká semetrika. Navíc jsem často náladová, hašteřivá a protivná. Mám dost stresující práci a často si to často vybíjím doma. Umím pořádně sekýrovat. Jsem panovačná.
Výsledný obraz je strašný. Mrzí mě to. Přála bych si být lepší.
Ale stačí jediný Jeho pohled, kterým si mě omotá kolem prstu. Pohled, pod kterým taju a rozpouštím se. Ten pohled, kterým mě dostal do kolen před lety a kterým mě dostane na kolena, kdykoli se mu zlíbí. Pohled, který vibruje každým milimetrem mého těla. Pohled, který se mi stal drogou a který bude protýkat mými žilami až do nejtemnější smrti.
A stačí jediný Jeho dotek. Jediný dotek Jeho ruky, kterou mě pevně uchopí a uzamkne, jako v nejpevnější kleci. Jediný dotyk, kterým mě k sobě přitáhne, jako malého pejska, bezmocného se jakkoli vzepřít. Jeho stisk, z kterého vyzařuje tolik síly, elegance a odhodlání, mě ovládne jako nevyvratitelný argument. Uvrhne mě slastné touhy se mu bezmezně oddat.
Pod jeho nadvládou se měním. Stávám se lepší. Jsem pokorná. Byť mnou vibruje vzrušení, duší se mi rozlévá uspokojení a pocit bezpečí, který mi nedá nic, než možnost smět být v Jeho moci.