Odvykačka

Přemýšlela jsem, jestli je vhodné, abych sem ještě psala. Možná bych měla psát někde jinde. Ale když jsem si přečetla název složky, kam povídku vložím „Ze života subinek“ rozhodla jsem se, že ještě mám co říct.

Nová životní kapitola…život bez Pána. Zažila jsem to vlastně už mnohokrát i během vztahu. Vždycky to bolelo. Jenže většinou jen chvilku, protože nebyl důvod, proč by to zase na chvíli nemohlo fungovat. Oba jsme vždycky věděli, že to není napořád. Proto občas zůstávalo tolik nevyřčených slov, která měla být řečena a naopak jsme oba říkali věci, které by bylo lepší z pusy nevypouštět. Pokaždé, když mě Pán poslal pryč, bylo se kam vrátit. Teď už nic není jako dřív. Snažím se s tím žít. Nebudu kvůli tomu skákat z mostu, nebudu chodit, jako tělo bez duše, ani nedojde k zhoršení mých studijních výsledků, ani k žádnému jinému patologickému zvratu. Jen občas v noci pláču, byl tu pro mě dlouho, ale už není.
Zkusím v tomto článku popsat, jak probíhá moje odvykačka. Je to vlastně docela vhodné slovo, protože jsem (byla) závislá. Tak závislá, jak by subinka na svém Pánovi být závislá měla.
V první intenzivní fázi se hodně pocitů hodně rychle střídá. Slovo „proč“ je na denním pořádku. Často jsem se se slzami v očích sama sebe ptala, co je subka bez Pána…nic. Naprosto nic. Vím to už dávno, tuhle fázi znám už dobře, ale ani po stopadesáté nebude pro mě o nic jednodušší. Pán sice chybí, ale je to začátek, první týden. Je to jako kdybych jen odjela domů a další týden za ním zase mohla přijet jako vždycky. Prostě věřit, že to zas bude fajn. Jsem racionální holka, i když se v pocitech třeba topím, dokážu se na to většinou podívat s nadhledem a říct si, že takhle teda ne a dokážu na tom pracovat. Nikoho nevinním a beru věci tak, jak jsou. Jen občas brečím sama do polštáře. Časem to přejde, ne úplně, ale tak, aby to můj citový život zas tak neomezovalo. Musím to zvládnout sama, tiše se svým polštářem. Není nikdo, kdo by chtěl moje fňukání slyšet.
V další fázi, která prostě časem přišla, mě najednou víc než přímo osobně Pán, i když ten samozřejmě také, chybělo bdsm jako takové. Nevěděla jsem, že je pro mě tak důležité. Začala jsem se vídat v jiném městě s jinou bdsm skupinou lidí. Bylo fajn zase cítit provazy kolem zápěstí, bylo fajn povídat si o bdsm věcech. Bylo to lepší a chvilku to vypadalo, že to ustojím a že prostě vydržím čekat jako „subinka v záloze“. V tom čekání je tolik marnosti, že to ani nejde popsat…
Trochu mě to na pár dní zabavilo, ale fyzicky mi to pořád chybělo. Když něco chci, tak si to seženu. Netrvalo dlouho a v baru jsem potkala muže. Byla jsem opilá a historku o tomto seznámení by ani Trainer neslyšel rád, i když by ho nepřekvapila. Ví moc dobře, jaká jsem. Pro vás, případné čtenáře, by zajímavá a nejspíš i zábavná byla. No třeba povykládám někdy příště, třeba ne. Upnula jsem se k myšlence, že zase budu ta poslušná subinka, ten muž vypadal, že by to mohl zvládnout. Že by mě mohl zvládnout…
Vážně jsem se vždycky snažila být poslušná a hodná subka, aby Pán byl rád. Nejvíc vždycky šlo o to, aby byl spokojený. Ale najednou mi to s novým mužem vůbec nešlo. Hledala jsem chybu u sebe a pak logicky i u něj. Najednou byl ve mně vzdor a já nechtěla poslouchat, už nikdy jsem nikoho nechtěla poslouchat, bylo toho už možná až příliš. Nikdy už nechci nikomu patřit, být mu tak oddaná, být tak fixovaná. Rozhodla jsem se, že Ds vztah už prostě nechci, zjistila jsem, že slovo Pán se pro mě za tu dobu jaksi stalo nepřenosným. Ale někdy mi tolik chybí krása Ds, tolik mi chybí ta nerovnováha, na které je vztah postavený.
Nějak jsem to řešit musela. Zaměřila jsem se tedy víc na fyzickou stránku věci-tedy SM. Celá bdsm komunita by mě v téhle fázi odsoudila. Jsem bez stopky, bez nějakých domluvených hranic, se SM partnerem, kterému vlastně moc nerozumím kvůli jazykové bariéře a kterého jsem potkala v jednom zaplivaném nonstopu. Porušila jsem víc zásad bezpečnosti než je pro bdsm společnost tolerovatelné. Opět jsem na okraji komunity a lidé, kteří by měli být tolerantnější než obyčejná neúchylná veřejnost, se na mě občas dívají skrz jako na odstrašující příklad. Povrchnost vládne světem, ale to je jiná kapitola 🙂
A tak se občas ocitnu u tohoto muže ve sklepě a mou fyzickou potřebu to víceméně uspokojí. Neznamená to, že jsem spokojená. Možná to teď zní tak, že moje odvykačka skončila. Pořád si stýskám po Pánovi, ale teď se to aspoň dá vydržet. Vlastně občas stále v noci brečím tiše do polštáře. A pořád mi nejde být tak poslušná jako dřív. Je to pár měsíců a největší práci mi dalo uvědomění si, že i když vztah s Trainerem oficiálně uzavřený není, tak prakticky skončil. Úsměv mi hořkne, když si zkouším kleknout k nohám jiných mužů a ono to tam už prostě není a nebude. Je mi smutno a chybí mi můj Pán. Ten jeden jediný. Nedělám scény, jen věci nechávám plynou. Ani tímhle článkem se nechci někoho dotknout nebo ubližovat. Jen chci popsat, jaké to u mě je a co to pro mě znamená být bez Pána. Časem pro něj budu smutnit méně často a o to raději na něj vzpomínat. Jsem tak vděčná, že jsem tohle mohla zažít. Není to ani teď nějaký hysterický smutek, jen takové smutné ohlédnutí za něčím, co bylo nepředstavitelně nádherné.

Pocity, touhy a sny

Než jsem poznala Pána, věřila jsem, že nic takového jako bdsm k životu nepotřebuji. Měla jsem za sebou pár zkušeností, ale považovala jsme to spíš za přešlápnutí. Jediné, co bylo stále přítomné, byly sny – velice živé, někdy brutální, jindy spíš dojímavé. Nevěnovala jsem jim pozornost. Patřily ke mně, ale netoužila jsem je naplňovat.

To se změnilo. Když jsem poznala Pána, díky němu jsem získala sílu připustit si, že mi vždy cosi chybělo. Vždy jsem toužila žít ve vztahu Pán – otrokyně. Díky Pánovi jsem si dokázala připustit spoustu svých snů a tužeb, které dřív zůstávaly potlačovány, protože nezapadaly do mé představy o ideálním životě.

Jenže to není tak jednoduché. Ruku v ruce se sebepoznáváním přišlo i zjištění, že mám dva protichůdné sny. Jeden vylučuje druhý. Jeden sen žiji, druhý zůstává nesplněný a skrytý pod víčky.

Sen první: Chci mít skvělého muže a rodinu, tak dvě až tři děti, skvělou práci, pěkný domek, psy, rodinou idylku. Sním o muži, který je hlavou rodiny a který je mi stabilní oporou. Sním, že jsem takovému muži věrnou a oddanou manželkou a že mu říkám Pane a poklekám před ním. Ale normálně žijeme, děti chodí do školy, já i muž chodíme do práce…idylka.

Sen druhý: Chci být otrokyní na řetězu, vězněnou a znásilňovanou bezohledným mužem. Být sterilizovaná a používaná jen jako věc. Nemít žádná práva, být krutě týrána a držena jen někde ve sklepě využívaná při nějakých orgiích pro potěchu hostů mého věznitele. Sním, že jsem vězněm muže, kterému musím říkat Pane a poklekat před ním.

První sen si začínám plnit. Pán je mužem, o kterém jsem vždy snila. Bohužel, splnění prvního snu vylučuje splnění snu druhého a naopak… Ať si vyberu cokoli, vždy tu bude ten druhý sen. Mé sny se nikdy nenaplní. Jak se s tím smířit? Jak přijmout touhy tak protichůdné? Tak i tak toužím být oddaná svému Pánovi, jen forma se liší…

Obojek

Včera se přihodila strašná věc. Pán ztratil můj obojek.

Leželi jsme na posteli, večerní pohoda, klid, víno a na ntb Futurama. Tulila jsem se k Pánovi a tichým hlasem vyslovila prosbu.
„Pane, prosím, nasadíte mi obojek?“
Tím to začalo. Pan byl potěšen a rád by mi mé přání splnil. Kdyby mohl… Můj obojek nebyl nikde k nalezení. Pán prohrabal hrabice s úchyláckýma hračkama pod postelí. Našel okov, dva ostnaté stahováky, ale můj kožený krásný milovaný tam nebyl.
Zmocnila se mne panika. Dobře, zas tak velká panika to nebyla, ale zajímalo mě, kde jen může být.
Společně s Pánem jsme prohledali byt od knihovny až po koupelnu – nic. Zaměřili jsme se tedy na ložnici. Přerovnali jsme šuplíky s oblečením, prolezli noční stolky, šťourali pod postelí. Nic.
Pán už to pak vzdal. Ležel na posteli, popíjel víno a bavil se pohledem na čubičku usilovně hledající svůj obojek.
A pak to přišlo. Vytáhla jsem zpod postele krabici s koženými hračkami, kde měl obojek původně být a kterou jsme s Pánem oba asi třikrát prohledávali. Najednou tam byl. Můj krásný tmavý kožený obojek s kovovými hroty. Vítězoslavně jsem ho přinesla a položila před Pána na postel. Spokojeně se usmál, pohladil mě a vyzval, ať si zvednu vlasy. Poslechla jsem a sklonila hlavu. Ucítila jsem pevný dotyk kůže na svém krku, jak mi Pán obojek zapíná. Pak si mě za něj přitáhl k sobě…