Na počátku

Včera to byl přesně měsíc od chvíle, kdy jsem se rozhodla obrátit svůj život vzhůru nohama. Vše jsem zbořila, spálila mosty a rozhodla se postavit znovu. Bylo to rychlé rozhodnutí: nezodpovědné, ale plné nespoutané vášně a nejčistšího citu.

Uplynul měsíc a já vím, že jsem se rozhodla správně. Jenže až teď zjišťuji, jakou sílu bořit a ničit vše, co bylo v posledních letech pracně budováno, má jedna prostá otázka.

Tenkrát před měsícem to bylo všechno báječně jednoduché. Bylo slunečné odpoledne a vzduch na Vyšehradě byl prosycen vůní doznívajícího babího léta. Neuvědomovala jsme tu vůni. Spánky mi pulzovalo čisté vzrušení. Čekala jsem před chrámem sv. Petra a Pavla. Bylo přesně pět hodin a zvonkohra vyhrávala Vltavu. Měl pár minut zpoždění, ale pak jsem ho konečně spatřila. Na tváři mu hrál pohrdavý úsměv. Věděl, že nemám na výběr a že se stejně nakonec připlazím, dříve nebo později.

Bylo pondělí 11. října a slunce se zvolna sunulo k západu. Seděli jsme na lavičce a kolem procházeli lidé, kteří neměli tušení, že se právě chystám položit nejdůležitější otázku ve svém dosavadním životě.

„Pane, prosím, dovolíte mi stát se Vaším majetkem?“

Pán souhlasil a já mohla nastoupit do rozjetého vlaku jeho života a začít poznávat, kdo jsou další cestující…

Odpovědnost a selhání

Zdá se, že BDSM je o užívání si a přitom…

Vztah Pán/otrokyně pro mě není o chvilkovém potěšení. Je to o podřízení a o odpovědnosti. Je to vztah, ve kterém chci mnoho získat, ale chci zároveň hodně dát. Chci, aby otrokyně byla spokojená. Aby byla ráda, že mi patří. Abych se radoval ze života prostřednictvím její spokojenosti.
Zároveň je to vztah, který nelze jednoduše zrušit. Otrokyně nemá právo ho ukončit. A já nedokážu otrokyni jen tak odkopnout, protože mi zrovna nedělá radost její existence. Chci, aby byla šťastná.

Vlastním otrokyni. Přijmul jsem ji s pocitem, že se nám oboum splnil životní sen. Čekal jsem spokojenost, radost. Věděl jsem, že je šílená a věděl jsem, že mě šílenosti lákají. Ale teď vlastním bytost, která se mnou není šťastná. Bytost, které nepřinese štěstí ani kdybych ji propustil. Vlastním zoufalou bytost. A já ač nechci… zklamal jsem. Není šťastná a neumím ji šťastnou udělat… nevím jak… zklamal jsem… ji… sebe… Stačilo pár slov „Můžeš být moje/buď moje.“ a vzal jsem na sebe odpovědnost za něco co jsem nezvládl. Budu žít s pocitem selhání.