Tlak nejen atmosférický

Nasadil jste mi obojek.

Ten široký, krásný, co obepíná můj krk, chrání ho, protože je křehký a také podporuje mou hlavu v tom, aby zůstala sedět pevně na krku. Mrazí mě vždycky, když mi ho zapínáte. Není to rutina a ani nikdy nebude. Skloněná před Vámi jen čekám až mi ho pevně sepnete kolem krku. Krčím se před tím krátkým skřípnutím kůže mezi okraje obojku, ale stejně mu nikdy neuniknu. A Vy mě chytnete za jedno z oček a vedete si mě vedle sebe. Cupitám podle Vás, podle toho, jak za obojek taháte. Stoupám na špičky, když ho při chůzi táhnete nahoru, abych měla dost kyslíku a dost pohodlí. Nemluvím. Ani Vy nemluvíte. Je tma a jsme venku skoro sami. Já na obojku a Vy – Pán. Zkoušíte moje reakce na to, když obojek přitáhnete nebo naopak odtáhnete, zkoušíte ho držet nahoře i dole, mezi můj krk a obojek cpete svoje prsty a já cítím tlak v hlavě. Nedusím se, ale klidně bych mohla…jen kdyby se Vám zachtělo. Cítím tlak nejen v hlavě, ale svírá mě to celou. Je noc a může se stát naprosto všechno. Kouzelná noc. Jdeme snad půl hodiny. V tichosti. Není třeba mluvit. Stejně by se mi nedostávalo slov. Nemůžu mluvit, když jsem moc nadržená, nebo moc vystrašená. Trochu mě děsí, že nevím, co bude a hodně mě rajcuje, že může nastat naprosto cokoliv.
Čím déle jdeme, tím víc houstne atmosféra. Graduje, stupňuje se a já mám pocit, že z toho všeho snad musím prasknout, jak jsem toho plná. Zatáhnete mě k lavičce. Je úplně mokrá. Pršelo. Vaše ruce mě pevně tisknou na bocích, na prsech. Stahujete ze mě kalhoty a prudce mě tisknete k mokré lavičce. Tlak se stupňuje snad ve všech bodech mého těla. Ležím na mokré studené lavičce, kam bych si normálně ani nesedla. Vlasy se mi máčí v malých kalužích ve zprohýbaném dřevě. Obličej se dotýká toho všeho studeného a vlhkého kolem. Přirážíte a já nejsem schopna vydat ani hlásku. Pohlcená atmosférou, bez hlasu, který by byl navenek slyšet, ale s hlasem uvnitř, který křičí, že tohle je to pravý, že tohle je nepopsatelně dokonalý.
Nemluvím ani cestou zpátky, to jenom dýchám. Zhluboka a nepravidelně. Pořád v šoku z toho, odkud se najednou vzala ta ohromující síla okamžiku.

Být v harému

Jaké to může být, když už nejsem jediná.

„Mám další čubku, subino.“ řekl Pán a já nevěděla jak se tvářit. Když jsme dvě, hlavou začne vrtat spousta otázek.
Je hezčí, milejší, chytřejší, vtipnější, submisivnější, masochističtější, lepší v posteli, umí líp vařit, umí líp olizovat Pánovy nohy? Má mě Pán ještě rád, chce opravdu vidět mě, nebo by byl radši s ní, jak spolu tráví čas, co ona může a já nesmím a co ona nemůže a já smím? Co je její a co moje?
Je nová zajímavá, lákavá a já jen známá, předvídatelná, nudná? Nebo ona je vyplašená, neví, jak se chovat a neví, co očekávat a já jsem oproti ní klidná, vyrovnaná a jistá ve své roli, protože Pána už dobře znám? Je výhoda nebo nevýhoda, že nejsem z Prahy? Myslí na mě Pán častěji? Budou spolu dělat to, co jsem s Pánem zažila já? Bude ji brát na výlety jako občas bere mě a pokud ano, tak mě už bude trvale nechávat doma? Přespává v kleci, která měla být moje trucovna, nebo usíná Pánovi v náručí? A která z těch dvou představ je pro mě vlastně snesitelnější? Rozumí si spolu tak jako my dva? Jsem ráda, že se o Pána někdo stará, když tam nejsem, nebo si to jen snažím vsugerovat? A neměla by slečna taky začít přispívat na blog? 🙂
Závěrem snad jen chci říct, že o svoje místo se nebojím. Něco jsme si za tu dobu vybudovali a to se jen tak nevypaří. (Kromě toho máme s Pánem tajnou celoživotní smlouvu :))Ani zas tak nežárlím. Nemám pocit, že bych extra žárlit měla. To ale neznamená, že ta „jistota stability“ umlčí ty rejpavý otázky v hlavě. 🙂

Omluva

Tímto se omlouvám, že na tomto blogu nebyl dlouho nový příspěvek, ale sbírám nový materiál. Děkuji za trpělivost.)