Strach

Někdy se Vás bojím.

Když vidím ty světýlka ve Vašich očích. Nejsou to hodný jiskřičky, je to divoký, mrazivý, nekompromisní pohled člověka, kterého nic nezastaví a který se před ničím nezastaví, poháněného touhou jít za hranici všednosti, jít na samou hranici reality a všechno překročit, všechno podupat a na prázdném poli zasadit trifida, nebezpečného ale jistě krásného, protože je to přece pořád květina. Kytka, která umí sežrat.
V tu chvíli se bojím, protože vím, že už neexistují žádná pravidla, nic čeho bych se mohla chytit, žádná půda pod nohama. Jsem na dlouhém širokém poli s trifidem. Je to kdo z koho. Někdy mě sežere a někdy stihnu utéct a to jsem pak šťastná, uvolněná, dokonalá, protože jsem to zvládla a přežila a pocit vítězství je naplňující. Stejně naplňující jako prohra. Protipóly. Když je tu strach, tak jsem vhozená do prostoru a někdy padám a někdy letím. Dopadnu tak dolů, jak jen to jde, když se celou cestu není čeho zachytit a vzlétnu tak nahoru, jak jen je to možné, když mě při letu vzhůru nic nedrží a nic nestojí v cestě. Ten strach má zvláštní moc dostat mě do jiného světa. Strach je fascinující, ale není to pozitivní pocit. Protože když je tu strach, tak se prostě bojím.

Tlak nejen atmosférický

Nasadil jste mi obojek.

Ten široký, krásný, co obepíná můj krk, chrání ho, protože je křehký a také podporuje mou hlavu v tom, aby zůstala sedět pevně na krku. Mrazí mě vždycky, když mi ho zapínáte. Není to rutina a ani nikdy nebude. Skloněná před Vámi jen čekám až mi ho pevně sepnete kolem krku. Krčím se před tím krátkým skřípnutím kůže mezi okraje obojku, ale stejně mu nikdy neuniknu. A Vy mě chytnete za jedno z oček a vedete si mě vedle sebe. Cupitám podle Vás, podle toho, jak za obojek taháte. Stoupám na špičky, když ho při chůzi táhnete nahoru, abych měla dost kyslíku a dost pohodlí. Nemluvím. Ani Vy nemluvíte. Je tma a jsme venku skoro sami. Já na obojku a Vy – Pán. Zkoušíte moje reakce na to, když obojek přitáhnete nebo naopak odtáhnete, zkoušíte ho držet nahoře i dole, mezi můj krk a obojek cpete svoje prsty a já cítím tlak v hlavě. Nedusím se, ale klidně bych mohla…jen kdyby se Vám zachtělo. Cítím tlak nejen v hlavě, ale svírá mě to celou. Je noc a může se stát naprosto všechno. Kouzelná noc. Jdeme snad půl hodiny. V tichosti. Není třeba mluvit. Stejně by se mi nedostávalo slov. Nemůžu mluvit, když jsem moc nadržená, nebo moc vystrašená. Trochu mě děsí, že nevím, co bude a hodně mě rajcuje, že může nastat naprosto cokoliv.
Čím déle jdeme, tím víc houstne atmosféra. Graduje, stupňuje se a já mám pocit, že z toho všeho snad musím prasknout, jak jsem toho plná. Zatáhnete mě k lavičce. Je úplně mokrá. Pršelo. Vaše ruce mě pevně tisknou na bocích, na prsech. Stahujete ze mě kalhoty a prudce mě tisknete k mokré lavičce. Tlak se stupňuje snad ve všech bodech mého těla. Ležím na mokré studené lavičce, kam bych si normálně ani nesedla. Vlasy se mi máčí v malých kalužích ve zprohýbaném dřevě. Obličej se dotýká toho všeho studeného a vlhkého kolem. Přirážíte a já nejsem schopna vydat ani hlásku. Pohlcená atmosférou, bez hlasu, který by byl navenek slyšet, ale s hlasem uvnitř, který křičí, že tohle je to pravý, že tohle je nepopsatelně dokonalý.
Nemluvím ani cestou zpátky, to jenom dýchám. Zhluboka a nepravidelně. Pořád v šoku z toho, odkud se najednou vzala ta ohromující síla okamžiku.

Být v harému

Jaké to může být, když už nejsem jediná.

„Mám další čubku, subino.“ řekl Pán a já nevěděla jak se tvářit. Když jsme dvě, hlavou začne vrtat spousta otázek.
Je hezčí, milejší, chytřejší, vtipnější, submisivnější, masochističtější, lepší v posteli, umí líp vařit, umí líp olizovat Pánovy nohy? Má mě Pán ještě rád, chce opravdu vidět mě, nebo by byl radši s ní, jak spolu tráví čas, co ona může a já nesmím a co ona nemůže a já smím? Co je její a co moje?
Je nová zajímavá, lákavá a já jen známá, předvídatelná, nudná? Nebo ona je vyplašená, neví, jak se chovat a neví, co očekávat a já jsem oproti ní klidná, vyrovnaná a jistá ve své roli, protože Pána už dobře znám? Je výhoda nebo nevýhoda, že nejsem z Prahy? Myslí na mě Pán častěji? Budou spolu dělat to, co jsem s Pánem zažila já? Bude ji brát na výlety jako občas bere mě a pokud ano, tak mě už bude trvale nechávat doma? Přespává v kleci, která měla být moje trucovna, nebo usíná Pánovi v náručí? A která z těch dvou představ je pro mě vlastně snesitelnější? Rozumí si spolu tak jako my dva? Jsem ráda, že se o Pána někdo stará, když tam nejsem, nebo si to jen snažím vsugerovat? A neměla by slečna taky začít přispívat na blog? 🙂
Závěrem snad jen chci říct, že o svoje místo se nebojím. Něco jsme si za tu dobu vybudovali a to se jen tak nevypaří. (Kromě toho máme s Pánem tajnou celoživotní smlouvu :))Ani zas tak nežárlím. Nemám pocit, že bych extra žárlit měla. To ale neznamená, že ta „jistota stability“ umlčí ty rejpavý otázky v hlavě. 🙂

Omluva

Tímto se omlouvám, že na tomto blogu nebyl dlouho nový příspěvek, ale sbírám nový materiál. Děkuji za trpělivost.)