Nejsem zastáncem pravidel bezpečnosti v BDSM.

Původně jsem chtěla napsat článek jinak. Měl být o tom, že i dominanti by se měli chovat slušně a úctu, kterou vyžadují, by si měli zasloužit. Jenže když to tak vezmu, není to pravda.

Právě jsem v kuchyni připravovala Pánovi snídani, když jsem slyšela, že otevřel dveře od ložnice.

Přemýšlela jsem, jestli je vhodné, abych sem ještě psala. Možná bych měla psát někde jinde. Ale když jsem si přečetla název složky, kam povídku vložím „Ze života subinek“ rozhodla jsem se, že ještě mám co říct.

Než jsem poznala Pána, věřila jsem, že nic takového jako bdsm k životu nepotřebuji. Měla jsem za sebou pár zkušeností, ale považovala jsme to spíš za přešlápnutí. Jediné, co bylo stále přítomné, byly sny - velice živé, někdy brutální, jindy spíš dojímavé. Nevěnovala jsem jim pozornost. Patřily ke mně, ale netoužila jsem je naplňovat.

Včera se přihodila strašná věc. Pán ztratil můj obojek.

Druhou březnovou neděli jsme Pán a já zavítali do holešovického Cross Clubu na přednášku o extrémních ženských genitálních modifikacích.

Budu potetovaná ;-)

Blogy, auditka a chaty jsou plné "subinek", které v horším případě řeší, co by Pán dělat neměl (to je mi zcela odporný přístup) a nebo které z nějaké motivace (láska, závazek, vděčnost) jsou ochotny se Pánovi přizpůsobit (těch si vážím, ač dle mého nejsou ideálem).

Rozlišuju ponížení dvou typů.